STARÁ ŠUMAVA: Velikonoce znamenají obnovu života
Čas, kdy se probouzí příroda, čas setí, doba, kdy se dobytek opět vyhání na pastvu, je obdobím, na které v různých kulturách připadají významné svátky. Jarní probuzení přírody bylo v antice důležitou metaforou Kristova zmrtvýchvstání a významnou roli hraje také symbolika světla.
„Máš-li srdce citlivé, duši velebnosti přírody otevřenou, vnímavou pro krásu její, staneš v němém úžasu, budeš se klaněti Tvůrci a jeho dílům; vzdáš hold naší staré Šumavě,vydají ohlas struny srdce tvého; i příšerný její ráz, jevící se hlavně za pochmurného počasí, dojme tě, jako tě dojímá smutná píseň; budeš se těžko loučiti s pohledem na hory naše a přicházeti budou chvíle, kdy vzdálen od ní zatoužíš …“ (Klostermann).
Těmito slovy básník a spisovatel Karel Klostermann vyjádřil svůj vztah k Šumavě. Velebná, až dojemně krásná, nezapomenutelná. Šumavské prostředí se zdá být romantickým až idylickým, avšak skutečný život je zde tvrdý a drsný.
Velikonoce
Rámusí zjara hoši s řehtačkami,
na polním kříži v mukách trpí Pán.
Pár prostých snítek jívy s kočičkami
Mu klade děvče k nohám plným ran.
O roucho Tvoje kdysi k pobavení
žoldnéři v kostky neváhali hrát.
Teď trnovou korunu každodenní
jak Tobě dá nám život nosívat.
A s lotry hrajem o vše, co nám zbylo,
o štěstí své i šat, o dvůr i dům,
Jako by na nás cosi udeřilo,
co nezhynulo, aniž přeje snům.
Necháš nám, Pane, v střetech podlehnouti?
Vím, že nám spása z rukou Tvých se dní,
že po zlých strastech na pozemské pouti
povstat dáš padlým zas v den vzkříšení…
Život na Šumavě měl vždy svůj pevně stanovený rytmus, řídící se děním v přírodě. Starobylé zvyky se mísily s křesťanskými obřady, takže každé období roku mělo svoji poezii, náladu a pevné životní pravidla. Velikonoce vždy byly především oslavou příchodu jara a zániku zimy, symbolem návratu životodárných sil do přírody a znovuobnovení naděje.
Tento velký proces a vše, co se během tohoto období děje, naši předkové připisovali bohyni jara, bohyni, která vládne ohni. Je to oheň, který probouzí celou přírodu k životu. Stromy se začínají zelenat, vše začíná znovu růst a je čím dál větší teplo. Tento oheň, můžeme vnímat i jako náš vnitřní oheň, který je nutný k projevení činnosti. Nejdříve nosíme nějaký nápad v hlavě, je to pouze myšlenka – jiskřička, až se pro danou věc nadchneme, doslova zapálíme a nápady začínáme i zhmotňovat.
To celé je ale proces, jak pro rostliny, tak pro nás pro lidi. Rostlina potřebuje pod zemí nasbírat dostatek sil, než vykoukne ven a my lidé zase potřebujeme nasbírat dostatek odvahy a také síly, než něco vytvoříme.
Zdroj: Truhláři Kůsové, Böhmerwäldler Jahrbuch Hedwig Hauber.
Připravuje: Miroslav KŮS ANDRES
Foto: archiv autora