STARÁ ŠUMAVA: Hromnice jsou mnohem starším svátkem, než by se nám na první pohled mohlo zdát
Svícen byl mosazný a celý od vosku. Líbil se mi a bál jsem se jí. Babiččina hromnička. Svícen byl starý a ukrytý za zelenými dvířky kredence. Celý rok si na ni nikdo nevzpomněl.
A pak jednoho dne přišla bouřka. Zlověstná, strach nahánějící bouřka. Taková, co přijde každé léto po týdnech velkých veder. A když se takhle žene, když se blíží, stromy se ohýbají až k zemi, vítr fičí a uhání po okolí, babička jde, otevře dvířka a vytáhne hromničku. Postaví ji doprostřed stolu, zkontroluje jestli je dost svíčky a jde hledat zápalky. Pak svíčku zapálí a posadí se ke stolu. I my, děti, se posadíme. Sice ne tak způsobně, většinou na paty, to abychom na stůl viděly. “A babi, proč tu svíčku vlastně zapaluješ?” zeptá se vždycky někdo. “Tohle není obyčejná svíčka, ale svíčka hromnička, to aby do chalupy neuhodilo, víš.” trpělivě babička vysvětluje pokaždé.
Ale my se cítíme v bezpečí, tady uvnitř kolem stolu s hromničkou a babičkou. Bouřka vrcholí. Hrom, blesk, hrom. Babička přivírá oči, únavou, která se projeví, když se může na pár minut po celém dni posadit, a modlitbou, kterou jistě v duchu odříkává. Je nám jasné, že teď rušit nemůžeme. I na nás ostatní jde dřímota, to ty hromy, to ten déšť, co okna bičuje, to ten plamen, který se nám před očima míhá. Jsme v bezpečí a kolem nás divočina, to se tak krásně usíná…
Dnes už nepříliš známé Hromnice jsou mnohem starším svátkem, než by se na první pohled mohlo zdát. Pod jejich křesťanským významem totiž můžeme vystopovat pozůstatky mnohem staršího pohanského svátku, který se datuje až do dob starých Keltů, ale možná dokonce ještě dál, a spojuje se s různými zajímavými zvyky a pověrami!
V přírodě se často stává, že se v období kolem Hromnic oteplí a sníh roztaje, dokonce někdy můžeme pozorovat první bouřky v roce – a slyšet v tento den zvuk hromu se považuje za dobré znamení. Původně tento svátek souvisel se slovanským bohem hromu a blesku – Perunem, který ohlašoval jeho příchod po zimním spánku. Jarním bleskem se probouzela božstva a příroda se otevírala novému životu. Před hromovým rachotem prchají zlí duchové a zalézají do svých skrýší.
Staří Slované tomuto svátku věnovali velkou pozornost a provázelo jej mnoho rituálů. Při prvním jarním hřmění lidé klekali na zem a líbali ji. Ve světnicích přemisťovali židle a stoly, na dvoře nadzvedávali vozy, před vraty zatínali do země sekery (atribut Peruna). Vyháněli tak zlé duchy ze stavení. Tyto zvyklosti byly zaznamenány až do 19. století.
S příchodem křesťanství byl nahrazen původní význam Hromnic katolickým svátkem Uvedení Páně do chrámu – dříve též Očišťování Panny Marie. Podle evangelia Maria přinesla Ježíše čtyřicátý den po jeho narození do chrámu v Jeruzalémě, aby jej zasvětila Bohu. Zde se setkává s prorokyní Annou a spravedlivým Simeonem, který Ježíše nazval “světlem k osvícení národů”. Od tohoto proroctví pochází zvyk, šířený asi od 11. století, v tento den světit svíčky “hromničky”, které se během bouřek zapálené dávaly do oken a měly spolu s modlitbou chránit před bouřkami. Připomínáme si, že Ježíš je naším světlem.
V tento den se také žehnají svíčky – hromničky. Ty především v dřívějších dobách lidé zapalovali při bouřce a v modlitbě si vyprošovali ochranu před její ničivou silou. Svíčku ale můžeme vnímat také jako symbol Ježíšova života – jak svíce postupně hoří, stravuje sama sebe, aby jiným dala své světlo. Hlavní roli v oslavách tohoto svátku ve všech kulturách hráli ohně a očista domů. Lidé uklízeli po zimě, vymetali stáje, čistili krby a zapalovali hranice, které měli zahnat zlé zimní duchy. Tyto svíce byly také vkládány do rukou umírajících proto, aby světlo z nich provázelo duši do nebe. V některých krajích obcházeli včelaři s hromničkou úly se včelstvy pro hojnost medu. Hromnice jsou také oslavou brzkého příchodu jara. Dnes už se tento svátek téměř neslaví a je skoro zapomenut. Nechte se inspirovat prastarými tradicemi…
Připravuje: Miroslav KŮS ANDRES
Foto: archiv autora