STARÁ ŠUMAVA: Některé samoty a odlehle stojící dvorce byly v zimě zcela odříznuty od okolního světa

Tuhá zima přitáhla do kraje a zřejmě se tu v lesních vsích v hraničním pohoří šumavském hodlala vyřádit s obzvláštní chutí. Hustá sněhová pokrývka ležela na vrcholech a svazích Šumavy a Bavorského lesa a měnila sukovité smrky a jedle těch nekonečných lesů v bizarní postavy. Drsný vítr, místními krátce a pregnantně označovaný jako Böhmischer, vál ostře a prudce, narůstal mnohdy na orkán a vršil sníh na nechráněných místech do hlubokých sněhových závějí.

Některé samoty a odlehle stojící dvorce byly tak zcela odříznuty od okolního světa.Ti doma zůstavení to přesto nevzdávají, omezí se však na to, aby osvobodili od sněhové záplavy dveře a okna. I tak mohli pěší znovu používat cest krajem a i koňská či volská spřežení pomalu zase zdolávala silničky, zakusující se do končin zaváté Šumavy.

Když Šumava zapadne sněhem, krajina často mnoho dní vězí pod příkrovem šedého nebe v jiskřivém mrazu. Někdy údolí zaplavuje bílá mlha a jak ostrovy z moře vystupují z ní vrcholky hor. Cestu označují husté porosty smrčků, které mrazem nestačily vyrůst. Za nimi pod sněhem černá rašelina a kopečky kyselé, tvrdé trávy. Mrtvé ticho a bílá smrt. Hluboké rokle, věčný stín, žádný paprsek nepronikne klenbou mohutných stromů, starých velikánů. Mohutná soustava hraničního pásma a v dáli v modravém oparu se zubatí vzdálené Alpy jako šedá masa v mracích.

Když slunce zahltí vysoké pláně, můžeme nahlédnout přes řetězy nižších kopců daleko do českých krajů. Vysoké štíhlé jedle, jejichž sněhem pokryté větve splývají takřka kolmo k zemi, tyčí se jako bílé sloupoví, jako opěry obrovitě myšlené katedrály ke stříbřitě šedé obloze. Mezi nimi se shlukly zledovatělé smrky snad jako kající mniši a madony skloněné k přímluvě u Boha: jejich vrcholky jsou nachýleny ustrnulé nejspíš v prosbě bez hlesu.

Bytosti vystupující z pověstí, bájní ptáci, zázračná zvířena, obři a divoženky, podivní vačnatci i nesčetná embrya velkých, těžkomyslnou melancholií pokleslých hlav tu trčí i choulí se kolem v nejdobrodružnějších polohách, bláznivějších nad jakkoli potrhlou představivost. Snově neskutečné, ježící se křišťálovými květy a ostny jinovatky, vztahují stromy i keřová houští své větve přes cestu. Tlumené jednotvárné zvuky naplňují les: to dřevorubci jsou v plné práci. Tajemně se vynořují jejich vytáhlé, hranaté postavy mezi černočernými stromovými kmeny. Svými špičatými okovanými holemi postrkují a navalují na nízké sáně polena dříví a až ke mně doléhají tlumené ohlasy jejich výkřiků a povelů.

Dvoje plně už naložené sáně stojí už připraveny k jízdě a při nich dřepí huňatá psí spřežení, která při svozu do údolí věrně pomáhají. Zdráhavě a pomalu se dává nemotorný náklad do pohybu. Polostoje polosedě na příčném prkně řídí chlapíci nataženýma nohama nebezpečný povoz dolů strmým průsekem. Jeden falešný pohyb, jedno selhání primitivních brzd a rozdrtí je náraz do nejbližšího stromu či sama váha mohutného nákladu za vlastními jejich zády. Jako loď přízraků, kymácející se ze strany na stranu, hned se nadhupující, hned prudce podklesající po nerovné dráze, míří úzké vrzavé sáně dolů zasněženým lesem a mizejí za nejbližším ohybem.

Poslední úsek cesty se už plahočím křížem krážem neskutečným labyrintem obřích kmenů vzpřímeně zakletých v ledovém povětří, hustě ojíněných ratolestí vytvářejících jakési křišťálové sluje přízračně pohádkové nádhery, které se otevírají nepopsatelnými divy a zase se stejně tajemně uzavírají. Konečně hvozd ustupuje: přede mnou se klene obnažené, jen sněhem pokryté temeno, čistě bílý příkrov kamenné kupy na vrcholu Luzného.

Na temeni kamenného moře šumí kolem mne už jen sám ledový horský vítr. Šedé cáry mraků táhnou nad mou hlavou, tu a tam zableskne kus modrého nebe, zlatavý paprsek poledního slunce. Na vichry zjizvené severní straně sestupuje stezka po daleko se prostírajícím sněhovém čepci v ostrých zátočinách dolů. Horský les mne znovu přijímá do svého nehnutého bezvětří.

Ale slunce brzy prodlužuje stíny stromů, poslední paprsek prchá mezi stromy a načervenalé světlo pokrývá krajinu. Je příjemné pomyslet na vyhřátý pokojík, voňavý čaj a lidské společenství. Samota láká do míst, kde vládne příroda. Ale návraty před zlověstnou tmou jsou stejně vzrušující. Stmívá se už, když dorazím do vsi. Jako žlutá, nezřetelná svatozář nad ní stoupá luna v mlžném závoji. Odkudsi se do tmy noci ozývá cituplné drnkání na citeru.

Zdroj: Schöner Bayerischer Wald Siegfried von Vegesack, Jan Mareš

Připravuje: Miroslav KŮS ANDRES

Foto: archiv autora