STARÁ ŠUMAVA: V zimě sváželi lidé dřevo z lesů na těžkých dřevěných saních, kterým se říkalo šmejčky
Ruku na srdce: kdy jste byli naposledy sáňkovat? Je to už dávno? Během čekání na pořádnou zimu zavzpomínejte na svá dětská léta strávená na sáňkách. Vraťte se do dětských let a rozehrajte vaší fantazii na plné obrátky.
Umíte se vžít do pocitů člověka, který se musel se svými obyčejnými dřevěnými saněmi vyšplhat na kopec, aby si na oplátku užil krásy nedotčené krajiny? Horský terén, množství sněhu a nemožnost udržovat sjízdné cesty předurčovaly sáně jako jediný možný dopravní prostředek i dětskou zábavu na několik zimních měsíců. ..
A JAKÁ BUDE LETOS ZIMA?
Už od srpna se dočítáme aspoň jednou týdně mínění znalců, to jest hajných, starých pamětníků a jiných pozorovatelů přírody, jaká se dá letos podle různých známek čekat zima. Tedy bude velmi krutá, protože syslové si prý dělají velké zásoby; bude však také nápadně mírná, protože veverky nenasadily hustý kožich. Naproti tomu bude krutá, protože jehličiny měly letos mnoho šišek; ale zároveň bude mírná, protože většina dřevin nasadila pupence téměř na rozpuk. Nuže, můžeme se patrně spoléhat na neklamné známky přírody: zima určitě bude, ať už mírná, nebo krutá, nebo obojí; a nemusí nás mýlit, že dosud se neprojevila. Lidové noviny 10. 12. 1930, Karel Čapek
Saně odedávna patřily k nejdůležitějším pomocníkům každého hospodáře žijícího v šumavských horách. Svážka sena, potravin či dřeva totiž tvořila základní obživu horala. Dřevorubectví je všude bráno za práci těžkou, nebezpečnou. Na Šumavě pak, myslím, dvojnásobně. Nemám na mysli jen kácení staletých obrů v těžko přístupném hvozdu. Těžké dřevěné saně mají na Šumavě i své pojmenování. Říká se jim tu šmejčky a právě na nich se v zimě sváželo dřevo z lesů.
Doprava na saních měla na Šumavě také dlouhou tradici. Tyto saně našly uplatnění převážně v lesním hospodářství. Jejich historii lze datovat pravděpodobně do 17. století, kdy Šumavu zasáhla vlna dřevařské kolonizace. Na rozdíl od krkonošských saní rohaček, které se vyznačovaly velkými rohy, šumavské saně šmejčky nemusely vždy mít výrazně zahnuté rohy.
Spisovatel Karel Klostermann píše o saních s vykřivenými, zobákovitě zakončenými sanicemi:
Nastal na známém nám svahu Špicenberka čilý život, který trval od ranní tmy do večerní. Dřevaři vyhrabali nakupené zásoby polen zpod hlubokých závějů sněhových, smetli vrstvy sněhu s nahromaděných klad, upravili ke všemu cestu, dotáhli sami těžké sáně s vykřivenými, zobákovitě končícími sanicemi, železem okovanými; zvířata stěží by obstála při této strašné, úmorné práci, kterou tu konali synové lidští. Mráz ráno i večer žíhal krutý, že sníh pod nohama hvízdal a sípěl zvukem kovovým, že vous horkým dechem ovanutý v tlusté rampouchy mrzl i řeči bránil, svrchní šat bílým jíním se pokryl, a krůpěje potu po tváři se řinoucí a na oblek dopadající ve stříbrné perly se měnily, nebylo stání ni ustání, zima nedala, ku práci a pohybu nutíc. (Ze světa lesních samot)
Délka rohů u šumavských saní šmejček se totiž odvíjela především od osobního vkusu výrobce saní a její rozdílnost neměla praktické důvody. Někteří řemeslníci vyráběli delší nosy spíše za účelem větší zdobnosti saní. Saně šmejčky sloužily především na dopravu dříví z lesa. Jednalo se o krátké metrové dříví, ale i dlouhé klády o délce 5 – 7 metrů. Tomu musely odpovídat i rozměry šmejček, jejichž šířka se pohybovala kolem 80 cm a délka přibližně v rozmezí 1,5 – 2,5 metrů v závislosti na délce dřevní hmoty. Delší saně byly určeny k přepravě polenového dříví, naopak kratší saně, k nimž byl připojen oplen, se užívaly ke svážení dlouhých klád. Pokud kmeny byly příliš dlouhé, v nižších polohách hor se užívaly také dvojité saně, skládající se z přední a zadní části.
Není ani výjimkou, kdy se na Šumavě dopravovaly delší klády o délce i několika desítek metrů. Například v 18. století se prováděla těžba a doprava klád o délce více než 25 metrů, jejichž odběrateli byly holandské loděnice, kde se kmeny používaly k výrobě vysokých stožárů lodí. Díky tomu se toto dlouhé dříví nazývalo holandské kmeny. Šmejčky nenašly uplatnění pouze u profesionálních dřevařů, kteří dopravovali dřevo ze šumavských lesů. Rovněž zemědělci žijící v nižších polohách hor využívali tento druh saní v zimním období k vlastní potřebě, a to například k dopravě palivového dříví. Saně šmejčky si většinou vyráběli sami dřevaři.
Ne všichni však výrobu saní zvládli. Pro ty ale existovala možnost si saně zakoupit. V horách žili lidé, kteří se na výrobu saní a ostatních dřevařských výrobků specializovali. Saně šmejčky se vyráběly většinou z bukového nebo smrkového dřeva. Vedle těchto výrobců saní se ve většině obcí nacházel i kovář, u něhož bylo možné si nechat okovat sanice a také zhotovit kovové výrobky, jako byl například řetěz. Vyjma okování sanic se ale k výrobě šmejček běžně kovu a kovových částí neužívalo.
Výroba saní byla tradovanou dovedností, která se předávala z generace na generaci po řadu staletí. Lze předpokládat, že způsoby výroby se po celou dobu existence těchto saní neměnily, jen v závěru po roce 1945 pronikly do výroby saní kovové součástky. Výrobce lze rozdělit do tří skupin. První skupinou byli samotní dřevaři, kteří vyráběli rohačky pro svoji vlastní potřebu. Další dřevaři vyráběli saně nejen pro sebe, ale i pro své blízké okolí. Třetí skupinu tvořili již profesionální výrobci „co uměli se dřevem“ provozující truhlářské, či tesařské řemeslo.
Na horách nebyl jednoduchý způsob obživy, a pokud chtěl člověk v tomto nehostinném prostředí přežít, musel své výrobní prostředky využít naplno. To samé platilo i pro saně, které se v průběhu 19. století začaly používat i k jiným účelům, než byla přeprava běžného nákladu. Například sedláci žijící v údolí užívali při svatbách nebo k přepravě turistů pro zábavu vedle kočárů také saně.
Připravuje: Miroslav KŮS ANDRES
Foto: archiv autora