STARÁ ŠUMAVA: Teď nám jen patří svět, sníh bez cest neodradí nás, na lyžích vše lze sjet. Buď lyžím zdar!
Vzdechy komíhá se
smrk k patám zasněžen,
v mlčenlivé kráse
tone bílý sen.
Jasné zvonky saní
nocí z dálky zní,
k letu stříbrem plání
zlehka poblázní.
Peřej tuším tlouci
kdesi pod ledem,
láskou nehynoucí
je vesmír opředen…...(Marie Leonie – Jan Mareš)
Zejména v čase vánočním jsem v myšlenkách ve dne v noci tam doma na milované Šumavě se zázrakem nově narozeného Božského Dítěte, s nádherným výhledem z Bučiny (Buchwald) na ledovcové vrcholy mohutných alpských hřebenů, s měsíčním jasem nocí nad širými pláněmi vysokého sněhu, zářícím miliardami démantových krystalů, s výpravami na lyžích a hladovým křikem kvíčal pronásledovaných čihaři, se sněhovými bouřemi, často tak silnými, že se člověk musil otočit, aby vůbec popadl v jejich náporu dech. Jak jen krásný byl i ten drsný čas šumavské zimy!
Velmi blahodárně působí zimní sport na nervy, poněvadž dokáže přeladit duševní tíseň na veselejší notu. Už myšlenka, že uprostřed zimy, zatímco se ti ostatní dole ve městě choulí při chůzi v kožišinovém zimníku obklopeni mokrem, mlhou a mrazem, lze v lehkém sportovním úboru užívat si zimního slunce a nádhery hor v bílém jíní a věnovat se tu rozjařen jízdě na lyžích, přináší velké duševní uvolnění a prospěch.
Želbohu je jen nemnohým dopřáno uchýlit se se svými lyžemi do hor na několik týdnů, neděle a sváteční dny jsou však k dispozici většině a počet těch, kdo pozdraví novou neděli na horských výšinách, roste každým víkendem. V časných ranních hodinách, kdy tak mnozí omámeni alkoholem teprve tápou po loži, putuje lyžař k nádraží, aby na řadu vzácných hodin unikl mlhavému povětří, špinavým ulicím a zachmuřeným tvářím zástupů. Tam venku nahoře probudí pak zimní sport dnes ze spánku i tu tichou ves, snící ve vysokém sněhu vprostřed hor a lesů. Sotva jen se znovu zatřepotá bílý prapor zimy a pokryje hory doly kolem, přitáhnou ti zhýčkaní lidé z města, od nichž byste to nijak nečekali, po stovkách do kdysi v zimě tak tiché horské vsi.
S jásavým potěšením zlézají báječné sněhové spousty, šplhají do horských svahů na jinak neschůdná bezcestí a dávají najevo zdejším zálesákům, že mráz a fujavice jsou právě to, co je nám třeba, abychom se otužili a zocelili. A těm úplně nezlomným zůstávají i noci venku nahoře, aby se vydali zázračnou zimní zemí v hvězdném jasu a necítili nic z jejího trpkého chladu, očarováni přízračnou krásou jinovatky ve větvích keřů i stromů kolem.
Na nejodlehlejších místech buduje si dnes ten cech horské chaty a útulny a čím vyšší sněhová závěj kryje střechu, tím tepleji je jim v hnízdečku. Kdo by chtěl popřít, že nás na horských výšinách obklopuje zvláštní blaho? Dým a tíseň města nenachází cestu sem do sněhem pokrytých svatyní zdraví, kde se údy volněji hýbou, kde duch volněji myslí a kde se v něm rodí pocit vykoupení ze žalářních stěn, kterými obezdívá a rdousí člověk sám sebe i své sousedy. Nikdo nepopře zkušenost, že ve většině lidí dřímá zázračná neuhasitelná touha po horském světě, zápasící o své vyplnění.
Právě krása jízdy na lyžích nám dává v bělostných zimních horách hledat a najít plnou rekreaci. Patřit ze zářivých vrcholů šťastným zrakem do šíra kraje dole, pít vzduch, světlo, barvu a sluneční záři a mířit zpátky domů sebejistý a oblažený, k tomu svištivým sjezdem opojivou rychlostí větru a s hrdým pocitem pána nad prostorem i časem, sjezdem blížícím se téměř ptačímu letu, to všechno nám může zprostředkovat jen jízda na lyžích.
Takový zázrak dokáže způsobit zima a právě našemu německému lidu je v zimě opravdu zapotřebí pocitu takové volnosti těla i ducha. Ten, kdo má srdce pro mládí našeho národa a vidí kolem, jak po něm sahá blednička a slabost zraku, vyžadující brýlí, musí si s námi přát, aby po desetiletích výchovy zaměřené jednostranně na mozek i v zimě více nežli dříve bylo dáno také tělu jako našemu nejvzácnějšímu statku ušlechtilé vyžití. Jen ve zdravém těle vane zdravý duch. Právě jízda na lyžích nám jej dokáže dát. Dá vzejít generaci jasných zraků a červených lící, mužům silných svalů i vůle.
A náš národ potřebuje k boji o své bytí víc než kterýkoli jiný celé muže a zdravé ženy, jedním slovem obranyschopné, vůči nečasu odolné pokolení. Nezkrotný pud v naší vlastní hrudi nás pobízí vyzvat každého, aby se přidal k nám, vyznavačům lyžařského sportu. Ten, kdo dosud neklouzal na těch tenkých lehkých prkýnkách hluboce zasněženým lesem či se jako šíp neřítil příkrými zvlněnými svahy do údolí, ten si nedokáže učinit nijakou představu o kráse jízdy na lyžích a o potěšení z ní.
Krásný, radostný zimní čas!
Teď nám jen patří svět,
sníh bez cest neodradí nás,
na lyžích vše lze sjet.
Teď nelze nic nám zakázat,
slať, kamenitý svah,
jsou v létě překážkou nám snad,
ne teď na prkýnkách.
Buď lyžím zdar!
(Zdroj Budweiser Zeitung, 1912 Fritz Mink)
První lyže se objevují v této oblasti již koncem 19. století. Prvně literárně doložený výskyt a použití lyží je zaznamenán v oblasti Zvonkové v roce 1890 a je spojen se jménem Karla Paleczka a jeho lyžařskými pokusy. Ty prováděl společně se svým kamarádem, učitelem Hruzou, v blízkém okolí Smrčiny. Zprvu byly lyže využívány lesníky pro ulehčení práce v zasněženém terénu, stejně tak byly často využívány dětmi při cestách do škol, celníky a poštovními doručovateli, po vzniku samostatné ČSR také armádou a pohraniční stráží.
Tento sport byl společenskou záležitostí, které se věnovali mladí měšťané o víkendech v rámci výprav do horských příhraničních oblastí. Sdružovali se v rámci kroužků a klubů zájemců, kteří se většinou znali z jiných sportovních odvětví.
První lyžeckou oblastí bylo okolí Želnavy, kam se dopravovali lyžaři vlakem z Českých Budějovic již kolem roku 1910, a širší území Trojmezenské vrchoviny. První turistické terény vznikaly v okolí Horní Plané, Plechého, Třístoličníku, Smrčiny. Západní část Šumavy byla pro tuto část jižních Čech méně dostupná, v menší míře se proto jezdilo do okolí Kubovy Hutě.
Lyžařská turistika využívala hotelů, útulen a domácích chalup. Roku 1922 pořádal ČSK České Budějovice propagační závody na Smrčině, od roku 1934 se lyžaři také věnují u Plešného jezera sjezdu a nacvičují slalom. Zde se i konají první závody v roce 1937. Rozvoj zažívá i oblast pod vrcholem Smrčiny. Ke konci dvacátých let jsou zde postaveny dva můstky, které jsou poté nahrazeny jedním v roce 1933 již s kvalitními parametry. Jeho realizaci předcházela výstavba hotelu Pod Smrčinou o dva roky dříve. I v dalších letech se koná většina závodů v oblasti Smrčiny a Plechého.
Tradiční tratě závodů vedly od Springerovy hájovny v Josefově Dole u schwarzenberského kanálu nad Novou Pecí přes vrchol Smrčiny, hřebenem Hraničníku na Plešné jezero a zpět úbočím Hraničníku a Smrčiny. V roce 1938 si dokonce stále rostoucí počet nadšených lyžařů, kdy lyžování se stává velice oblíbenou činností, vynutil zřízení horské záchranné služby pro oblast Želnavy a Kleti.
Hojná je aktivita klubů také na Prachaticku. Zde je lyžování soustředěno do oblasti Stach, okolí Libína a Boubína. Známým střediskem je v té době Kubova Huť, využívána skikluby i z jiných části jižních Čech, například Strakonicka či Písecka. Svoje centrum měla klubová činnost ve Vimperku, kde byl rozvoj lyžování na úrovni klubové nejintenzivnější. Pořádají se turistické výlety v okolí Kvildy, na německou stranu do okolí Březníku, Roklanu a Luzného. Soutěžní činnost se soustředila zejména do oblasti Kubovy Hutě, Zadova, Boubína a Libína.
Po roce 1938 téměř lyžařský život na Šumavě společně s omezením činností lyžařských organizací ustal. Během 2. světové války omezována činnost veškerých českých tělovýchovných klubů. V poválečném období byla snaha o obnovení některých lyžařských spolků, charakteristickým rysem je častá reorganizace nejen lyžařů, ale i celkově sportovních klubů a velkých organizací, spojená se snahou tehdejšího režimu kontrolovat vývoj tělesné kultury a výchovy v tehdejším Československu.
V poválečném období bylo vytvořeno střežené pohraniční pásmo bez možnosti svobodného vstupu, tudíž zde utichl nejen život lyžařský, ale celkově i hospodářský. Veškerá doposud vybudovaná lyžařská infrastruktura během čtyřiceti let vlivem nevyužívání zchátrala. Na rakouské straně následoval pozvolný vývoj. Na začátku padesátých let využívala svahy Smrčiny celní a pohraniční policie k pořádání závodů a kurzů lyžování.
Důležité slovo pro rozvoj území měl klášter ve Schläglu, k jehož panství náležela právě tato rakouská část Šumavy. V roce 1956 zde vznikl skiklub Šumava za podpory spolkové země Horní Rakousko a kláštera ve Schläglu. Odtud také pochází myšlenka vybudování lyžařské střediska. Záhy zde vznikly dvě sjezdovky s přenosným vlekem. Ten se ukázal být nedostačující a byl nahrazen dlouhým stabilním vlekem. Na přelomu 50. a 60. let byl zkvalitněn povrch sjezdovek – odstraněny pařezy, čímž bylo umožněno lyžování i na méně zasněženém terénu.
V poválečném období se tedy lyžařské dění přesunulo na šumavské svahy do okolí Kubovy Hutě, Kvildy a Zadova. Šumavu v oblasti Železné Rudy otevřela turistům a lyžařům stavba železnice a především tunelu pod Špičákem, který byl zprovozněn již v roce 1877. Ta se stala po Krkonoších druhou nejvýznamnější lyžařskou lokalitou tehdejší doby, tedy od samého počátku českého lyžování.
Velká éra rozvoje lyžování na Špičáku je zaznamenána ještě před činností samotných lyžařských klubů. V témže roce koupil Jan Prokop v Železné Rudě od správy drah kantýnu s okolními pozemky a přestavěl jí na hotel. Ten se stal centrem turistického a lyžařského dění a léta této oblasti dominoval. Zajímavostí je, že sem jezdili i významné osoby z Prahy (J. Neruda, J. Vrchlický). Hoteloví hosté se zde pod vedením jednoho ze synů majitele hotelu Bedřicha Prokopa (spoluzakladatele ČSK) učili lyžovat již od roku 1894. Za zmínku stojí ještě původně německý hotel Rixi, který posléze přešel do českého vlastnictví.
Začátkem 20. století dominovali této části Šumavy pražští lyžaři, kteří zde na Špičáku uspořádali v roce 1902 i první lyžařské přebory v klasických disciplínách. Železná Ruda byla zajímavá pro lyžaře a turisty svou polohou z pohledu dostupnosti vlakovým spojením i širokou škálou možných výletů směřujících do české i bavorské části Šumavy. I zázemí bylo již v prvorepublikové době na vysoké úrovni a předčilo střední část šumavské oblasti. Vše zde bylo vysoce zasněženo bez zřetelných cest, mnohdy je střední Šumava popisována jako divoká příroda s pouhou hrstkou osamělých pohostinství a chat, kde bydleli šumavští hajní a dřevaři.
Zdroj: Lukáš Frantál
Připravuje: Miroslav KŮS ANDRES
Foto: archiv autora