VOJNA U SLOUPŮ: Kopáčik se ukázal. Řízky obojího druhu, vánočky a plné sáčky s ovocem a dobrotami
Ze vzpomínek Josefa Musila, který v letech 1958 až 1960 prožil základní vojenskou službu u VÚ 9376 Vimperk v kasárnách U Sloupů
25. prosince 1958
A je po vánocích. Nebylo to nějak zvláštní. Jako při všem bylo moc práce a za hodinu se to odbylo. Balík jsem ještě nedostal, ale má mi co nejdříve přijít. Je mi to všechno divné. Čert ví čím.
Vojenské vánoce. Kdo to neprožil, ten neví co to je. Já sice prožil už jedny vánoce mimo domov a to na učňáku v Cítolibech, kdy jsme museli chodit do chlíva, protože dobytek chce žrát i o svátcích. Ale tady se mi moc stejskalo a nebyl jsem asi sám. Domů nepustili nikoho, ani ty co byli ženatí. Takže štědrý večer byla slavnostní večeře a to musím říct, že se Kopáčik (proviantní náčelník mající mj. na starosti stravování vojáků v útvaru – pozn. red.) ukázal. Řízky obojího druhu, každému vánočka a plný pětikilový sáček s ovocem a samými dobrotami. Prostě hostina na kterou si nemohl nikdo stěžovat. Stromek jsme na rotě neměli, to bylo zakázané. Byl jenom v jídelně.
Druhý den za námi přišel na cimru velitel čety poručík Klimek s manželkou a byl docela jiný. Povídali si s námi a taky nám přines knížku „Kentlberské povídky“ nebo tak nějak se jmenovala a předčítal nám z ní. No bylo to všechno jiné než kontrola a bylo to, aspoň pro mě, zvláštní a hezké. Tu knížku jsme pak během svátků přečetli aspoň dvakrát a pokud se pamatuji, tak nejvíc nám četl Kresta. Byly to hrozně smutné vánoce. Oni snad žádné vánoce prožité na vojně nemohou být veselé.
31. prosince 1958
Svátky vánoční utekly a je tu Silvestr. Včera jsme měli hned po ránu dlouhý usilovný pochod. Dost nás to vycuclo. Zabrat jsme dostali to je jisté. Pak bylo kino. Dneska se střílelo. Teď je po obědě. Jde se na vycházky. Ne všichni.
Co to byl usilovný pochod? Poplach – sbalit plnou polní – zbraně a seřadit a marš. Po patnácti minutách pár minut na úpravu výstroje a znova na cestu. Chvíli poklus, pak rychlá chůze, pak normální chůze a zase poklus. Po půl hodině pět minut na úpravu výstroje a znova na cestu. Po hodině se už nikdo neptá jak daleko ještě, jen se snažím být pořád mezi předními abych nemusel dobíhat. Onuce jsem si vyměnil za suché, utáhnul opatní řemínky (teď už dávno vím k čemu jsou dobré), utáhnul opasek a připnul na něj vše co tam patří a zbývá už jen doběhnout a dojít mezi prvními. Mám pušku a lehký kulomet o který se kluci v četě střídají takže na něj nejsem sám. Chvílemi mně strká Jarda Mrázek kupředu, někdy mně zase pomáhá Polívka a tak to ze všech sil a s jejich pomocí zvládám.
Kino, to byla v kasárnách jedna z kratochvílí na které se hrnuli všichni. Pokud se pamatuju, tak náš prapor měl vyhrazené čtvrtky. Jenže ti zatracení promítači naschvál otevírali kino až těsně před začátkem a tak se přede dveřmi tvořili takové návaly vojáků, že se jednou vylomily dveře. Později se to už nestávalo, protože asi zasáhla vyšší moc. Někdy dávali i zajímavé filmy, ale nejhorší film, který jsem ani nedokoukal byl snad rumunský film „Baragondské bodláčí“. Jestli tam někdo zůstal do konce, to nevím, ale my s klukama jsme odešli mezi prvníma. Jinak se k programům na kinosále vrátím ještě později. Před promítáním tam hráli celé dva roky stále dokola jednu desku „Chyťte tygra“.
Na vycházky jsem moc nechodil a teď byl silvestr. Kasárna plná vojáků a ve Vimperku to musel být taky samý voják, tak na co se táhnout do města.
Při téhle příležitosti nesmím zapomenout na předsilvestrovský nástup pluku. Ono šlo totiž o to, že když začali chodit před vánoci balíky, tak si pro něj na podatelnu musel chodit každý osobně. Tam musel balík rozbalit a dát nahlédnout dozorčímu nebo nějakému důstojníkovi, který tam byl přítomen. Když se zjistil chlast, tak byl označen jmenovkou a prozatímně zabaven a uložen. Nepomohlo jeho zapékání do vánoček nebo buchet, balení do ponožek a podobně, všechno bylo prohledáno. Ostatní bylo vráceno. A na tom nástupu si každý voják musel dojít k tribuně pro ten svůj demižon nebo láhev a pak celý jeho obsah vylít do kanálu. Některý voják s tím třísknul o zem a jiný u toho vylévání zase brečel, ale fakt je, že toho byla pořádná cisterna, co se vylila do kanálu. Zachránila se tím bojová morálka pluku a Adenauer musel mít teda vztek. Snad jenom krysy tam ještě dneska bloumají s kocovinou.
1. ledna 1959
Nový rok. Silvestr stál za bačkoru. Byli jsme někteří na televizi a i odtud nás doz. pluku v půl dvanácté vyhnal. Nový rok jsme přivítali v posteli.
Pak se nám ten důstojník přišel omluvit, že to bylo nedopatření. Kdo ho k tomu přinutil to nevím, ale asi mu moc do omlouvání nebylo. Důstojníci se přeci vojákům neomlouvají.
Text a foto: ČESKOSLOVENSKÁ LIDOVÁ ARMÁDA
Autor vzpomínek po padesáti letech opět v kasárnách U Sloupů…
