ŠUMAVSKÝ ČAS ADVENTNÍ: Naše babičky a dědečkové ještě za tmy chodívali ve sněhu do kostela na roráty
Lidský život byl v minulosti mnohem více spjatý s přírodou a stejně tak i koloběh kalendářních obyčejů řídily především zemědělské činnosti v závislosti na jednotlivých ročních obdobích. Jakkoli jsou Letnice svátkem přelíbezným a jakkoli jsou Velikonoce plny vznešenosti, Vánoce budou asi nejblíže každému srdci.
Je to svátek zasvěcený Dítěti, tomu věčnému, svatému, všemohoucímu, nadevše laskavému Dítěti, Králi všech dětí. Jedné noci se to dítě narodilo uprostřed chudé stáje a vzalo na sebe lidský úděl a odtud slaví tu noc celý svět a jmenuje ji svatou, Velkou nocí, Vánocemi, jak je světí tolikero národů.
Roráty jsou tradiční zpěvy určené speciálně pro adventní dobu. I když se podobně jako koledy váží k narození Ježíše Krista, liší se od koled tím, že vyjadřují určité očekávání a přípravu na tuto událost. Vyjadřují tak atmosféru adventní doby: ovzduší radostného očekávání a přípravy.
Za Karla IV. začala tradice rorátních mší, slavených s velkou účastí věřících. Snad proto se tvrdošíjně opakuje, že zpěvy, které pro tyto mše máme, pocházejí z jeho doby. Ony zpěvy při rorátních mších totiž dostaly rovněž jméno roráty. Jsou to krásné písně, starobylé jazykem i nápěvem. Vznikaly postupně ve století patnáctém a šestnáctém, vesměs jsou z doby před Bílou horou. Určité sepětí s dobou Karla IV. však přece mají. V době Karlově se při rorátech zpívaly latinské chorály podle příslušného formuláře. A zpívali je pouze klerici, jak o tom svědčí notované Arnoštovy knihy dopsané roku 1364. V 15. století byly do těchto chorálů vřazovány latinské vložky zvané kantilény – písně. O tom máme svědectví z roku 1450 v Rukopise Vyšehradském.
V dalším století byly texty překládány do češtiny tak, aby je bylo možné zpívat se stejnou melodií. Tehdy se také připojili ke zpěvu věřící a posléze převzali zpěvy jako lidové. Rušení bratrstev za josefínských reforem roku 1783 znamená také úpadek rorátů jako takových.
Naše babičky a dědečkové rádi vzpomínají, jaké to bývalo, když ještě za tmy chodívali ve sněhu do kostela na roráty. Na této bohoslužbě hlavně ženy používaly rorátové či adventní „sloupky”. Jedná se o voskové předměty, zhotovené z tenké voskové svíčky do tvaru např. sloupku, modlitební knížky nebo velkého prstence a tak podobně. Používaly se ke svícení v tmavém kostele a vydržely po celý advent, protože se jimi svítilo vždy jen krátce. Mnohdy nemáme jasno, zda se jednalo o ranní mše, anebo o zvláštní zpěvy…
Udělejme si v adventním čase chvilku klidu a přečteme vzpomínání kaplana Jana Ungera z Německého Rychnova (Deutsch Reichenau) o rorátech:
V Rychnově byl kněz vskutku knězem, lékařem duší, který chtě nechtě musil se starat o posvěcení vlastní, nechtěl-li se rdít před vlastními ovcemi, vida jejich touhu po pravém křesťanském životě. A duch křesťanský tam byl všude tehdy znát. Ti lidé mnozí žili ve veliké bídě, nebylo vedlejších výdělků, polností málo a tuze chudičkých, skalnatých, obtížných, takže veliký počet osadníků zasedal po celou zimu za tkalcovský stav, aby při blikotu maličké petrolejové lampičky s kulatým knůtkem a maličkým cylindrem si přivydělali na denní chléb.
Celičký adventní posvátný čas byl v oné osadě vskutku důstojnou přípravou na svátky radosti. Denně již po šesté hodině jsme musili do zpovědnice, poněvadž tamní osadníci rádi přijímali svaté svátosti, nebyli totiž z oněch „osvícenců“, kteří se domnívají, jdou-li jednou do roka ke správě Boží, to že si Pán Bůh mlaskne. A netoliko dospělí přinášeli rádi oběť rannějšího vstávání do zimy, také děti na příklad za Sv. Tomáše, mající dobrou hodinu (z kopce dolů, nahoru skoro dvě) přišly v určený jim den již v 6 hodin do chrámu, musily tedy nejdéle v 5 ráno jíti z domova. Po celý advent byly první roráty v půl 7, i v neděli, ve všední dny, dovolovaly-li to rubriky, byly druhé rorate hned po prvních, jinak byla denně po zpívané rorátní mši sv. u oltáře P. Marie druhá zpívaná v barvě dne. Varhaník tam věru užil ledových kláves, když hrál téměř nepřetržitě skoro pět čtvrtí hodiny.
Po prvních rorátech nikdo neodcházel, přišel-li, zůstal také na druhých. Kostelem – jako všude – zvučely radostné nápěvy adventních písní. V lavicích plně obsazených skláněly se na obou stranách mužské i ženské postavy nad nebeklíči po případě se zpěvníky, držící obyčejně v levici tzv. sloupky voskové…Čím více blížily se svátky, tím více bývalo denně kajícníků, takže jsem začínal podávat hned po proměňování pana děkana u postranního oltáře. A když se tento vracíval, ještě jsem mnohdy nebyl hotov s podáváním.
V ten den již v pět hodin ráno, když šli jsme do zpovědnice, musili jsme se v kožiších prodírat zástupy mužů a jinochů, připravujících se na svatou zpověď. Výrostci skoro každý držel sv. růženec omotaný kolem ruky, v níž držel modlitební knížku. Byla to radostná práce, v Rychnově se na kněze nedívali jako na sedláka,písaře, matrikáře, k němuž se chodí jen pro matriční listy nebo platit pachtovné, nikoliv. Byli spokojeni s málem, nikdo jim tehdy nemaloval ráj na stěnu, nesliboval hory doly, jako elektriku, dráhu, parní lázně, kino, snad i operu, aby po vyždímání z nich posledního trpce získaného haléře se jim vysmál a uvrhl je do bídy ještě nepoměrně větší. Žili ti lidé klidně, spokojeni svým prostinkým, ale mravným životem rodinným, jejich krásný kostel byl jejich nebem, neměli žádných větších nároků. Blahoslavení chudí…
Zdroj: Fritz Bertlwieser, Zuzana Vopálková
Připravuje: Miroslav KŮS ANDRES
Foto: archiv autora