STARÁ ŠUMAVA: Zimní období bylo také dobou klidných večerů především k různým domácím pracem
Večerní přástky
Je teplo doma a louč plá,
ať kolovrátek přede!
K písničce na citeru hrát
i klouče u nás svede.
Zpívá o mrtvé ze mlýna,
o princi, jenž ji zradil,
o pasířích na planinách
a o korunce hadí.
Je nám v kraj pohádek se brát,
jak vřetánko se vrtí
a přede, přede vílí šat
dívkám, co sní až k smrti.
Citera drnká, píseň zní
a cítit je v ní něhu,
venku však bouří, severní
les šumí, plný sněhu………..
(Emerenz Meierová, Jan Mareš)
Za dávných dob byly našemu Království českému přirozenou a mocnou hradbou hluboké lesy, jež od hřebenů hraničních hor na mnoho mil do vnitra země se rozkládaly. Vesnice se za zimy stávaly opuštěnými ostrovy, zapadané cesty skutečně vedly odnikud nikam, a přástky, dračky, za nekonečných večerů byly to jediné, čím se lidé mohli pobavit, ale kde si navzájem také vyměňovali své zkušenosti a mnohému se učili.
Právě pro tu dlouhou a živou ústní tradici si vypravěč pohádek dává tolik záležet, aby si hned na počátku posluchače připoutal, a nakonec si je často zavazuje pro příští schůzku. A sám někdy vstupuje do děje s takovou vervou, že se bezmála stává jednou z postav líčených příběhů. Zima přišla s nekonečně dlouhými, smutnými večery. Na polích, po návsi plno sněhu…
Zimní období nebylo jen dobou slavností a prostřených stolů, ale také dobou klidných večerů, při nichž se v hospodářstvích prováděly především domácí práce. Nebylo polní práce, jen domácí na svých chalupách, sněhem zachumelených, a dělali muži potřebné věci do hospodářství. Ženy zase ledacos podělkovaly, upravovaly; předly po chvilkách len, v létě sklízený. Aby jim bylo při kolovratu a přeslici veselo, jednak aby ušetřily světla a paliva, scházely se za zimních večerů do některé chalupy. Při praskající louči předly.
Přástky byly takřka pokladnicí, v níž se skrýval a částečně i zachoval drahocenný poklad. U roztopených kamen byla zachována přes všecky pohromy mluva, písně, pohádky, pověsti, hádanky a podání lidová vůbec. Mnoho zajímavého píše tento historik také z dějin přástek. Dokladem prastarosti této zručnosti a dovednosti žen jsou nálezy hliněných, skleněných, kovových nebo kamenných přeslenů, často zdobených, které dokazují, že předení vřeteny je způsob velmi starý.
Předoucí ženy jsou vyobrazeny například již ve Veleslavínské bibli ze 13. století. Přástky byly sice kolébkou i pramenem vesnických klevet a nešťastných mrzutostí, jež letopisy nezaznamenaly, ale bez nich bychom neznali na sta našich pohádek, vtipů, hloubavých hádanek, různých písní, které pilní sběratelé zaznamenávali. To bývala první škola chlapců i děvčat. Neboť pohádky měly účel výchovný a nahrazovaly školu.
Na přástkách sdělovaly se národní tradice z pokolení na pokolení, mladší od starších dědili písně, obřady, zvyky a zkazky. Na zimních schůzkách předly hlavně ženy a dívky, ale ano muži při nich nezaháleli. Zachovalo se o tom zajímavé svědectví. Roku 1620 byl vydán leták s vyobrazením, jak muži – jezuité sedí na stoličkách, předou a rozprávějí. Že také ostatní muži chodili na přástky a předli, potvrzují mnohá vyobrazení přástevníků.
Na našich vsích se přástky udržely až do prvních desetiletí minulého století. Přeslen býval nutným závažím vřetena, pomáhal mu svou vahou k stálé poloze, dělal z něho jakéhosi užitečného vlka (jako je dětská hračka), kterého přadlena zavázala na hořejší počátek příze, roztočila v rukou a pak po světnici nechávala ho běhat a zase znova roztáčejíc; tak předla. Proto bylo třeba, aby byl přeslen těžký a hezky stejnoměrně vykroužený. Nejvíce byly oblíbeny přesleny z tvrdého dřeva, zvláště červeného, švestkového. Aby byly těžší a nepukaly, oblévali je cínem.
Takové přesleny bývaly často dárky zamilovaných hochů děvčatům na přástkách. Bývaly mnohdy uměleckým dílem jejich prostých, necvičených rukou, vedených milostnou touhou a houževnatou vytrvalostí. Musíme se obdivovat jemným okrasám a vzorům, jež člověk, neznajíce třebas ani číst ani psát, vydlabal do tvrdého dřeva kudlou a šídlem (jiných nástrojů neměl) a obléval cínem taveným v krbu na staré lžíci. Ještě úpravnější a bohatší výzdobu nalézáme na přeslicích. Ty jsou často prokládány sklíčky a kaménky, všelijakými korálky, ba i pravými granáty. Seznámili jsme se se starodávným způsobem předení na přástkách.
Zavítáme nyní do jizeb, kde se pořádaly přástky. Prvními, bezděčnými a často až zbytečně rozmrzelými a bručivými průvodci jsou nám mravokárci. Těm se přástky nelíbily. Podezřívali je a haněli. Štěstí však při tom, kdyby stesků těch nebylo, nevěděli bychom o přástkách ničeho. Učení historikové, letopisci, kronikáři zaznamenávali kdejakou bitvu, smrti panovníků a jejich činy, podivné zjevy na nebi i na zemi, ale k zmínkám o přástkách prostého lidu se nikdy nedostali. Ty byly příliš nízko pro jejich vznešenost. A tak, ať si jen mravokárci hartusí, láteří, sočí proti přástevníkům.
Vavřinec Leander Rvačovský běduje ve druhé polovině 16. století na noční toulky, kde lid obecný sejde se na přástky, za čímž jde přikázání Božských přestupování, vší pobožnosti zlehčování. Tomuto stesku a všem podobným třeba rozumět tak, že scházela se mládež obojího pohlaví a tím dávala přástka příležitost k umluveným schůzkám, zábavám, hrám, tancům a podobným jevům z veselého, mladého života, na něž mravokárci neustále žalovali. Kárali přástevníky, vyčítali jim neplechy, páchané prý na přástkách.
Čeněk Zíbrt uvádí, jak si přástevních zlořádů všímala světská spravedlnost. Na sněmu na hradě pražském 7. ledna 1545 vydali páni poddanému lidu zákaz přástek, jelikož i přástky a hry, na kteréž se scházejí a při nich hříchy páchají, aby každý pán, rytířský člověk, Pražané a jiná města na gruntech svých opatřili a je zastavili pod trestáním. Teprve textilní průmyslová výroba a rozvoj obchodu vedl k podstatným změnám a k zániku těchto prastarých tradic. Posledním projevem zimních podomáckých výpomocí a společných prací žen bylo draní peří, které se ojediněle i dnes někde koná. Ale pokud jde o přástky, přístky nebo přidky, tak nenávratně zmizela jedna vzácná tradice.
Zdroj: Folklorista a etnograf Čeněk Zíbrt – Kalendář pro zemědělství a venkov
Připravuje: Miroslav KŮS ANDRES
Foto: archiv autora
