STARÁ ŠUMAVA: Advent býval dobou duchovní přípravy na Vánoce, dobou rozjímání a dobročinnosti
Na šumavských svazích už leží sníh a mrazivě věje vítr z Čech nad lesním krajem. Idylický čas očekávání.
Vánoc, šeravý advent…
Adventní jitro.
Teď leží vrchy v samém sněhu
a z hvězd se na ně line třpyt…
Vítr jde z dálek beze břehů
a chce čas z mrákot probudit.
Hluboce usnuly ty lesy,
zvlášť jedle voňavý má sen,
odněkud ze tmy podnebesí
zticha se zvedá nový den.
Jak bystřina z hor do údolí
se řine noc a její stín.
Na štíty hor se světlo drolí
a jasní obzor v zářný klín.
Advent, hodina, kdy se dnívá
a odhaluje tajemství…
Kruh hor kolem se rozhořívá
a Boží stopa se v něm skví.
Náš pohled východ s touhou čeká
a míří k pásu obzoru,
kde jitro, síla věkověká,
nad noc se vznese nahoru.
To Bůh své ruce vlídně zdvíhá
a s láskou žehná tuto zem.
Hvězdy blednou a pryč je tíha,
světlo jde k nám, my vstříc mu jdem……
(Weihnachten tief drin im Böhmerwald, Anton Sika – Jan Mareš)
Advent je začátek liturgického roku, období čtyř neděl před vánočními svátky. Je to doba radostného očekávání příchodu Spasitele, duchovní přípravy na Vánoce, doba rozjímání a dobročinnosti. Tradičním symbolem adventu je od 19. století adventní věnec, který má v různých oblastech různou podobu, v České republice nejčastěji se čtyřmi svíčkami, z nichž tři jsou fialové (modré) a jedna růžová.
Historie adventních věnců není dlouhá. Začíná až v 19. století (1860), kdy jistý habsburský mnich zavěsil od stropu kostela velký věnec z chvojí, na který umístil čtyřiadvacet svíček – pro každý adventní den jednu. Počet svíček se později snížil na dvanáct, za každý měsíc v roce, až se ustálil na dnešních čtyřech. Barvy i materiál adventních věnců byly zpočátku poplatné církevním zvyklostem.
Svícny jsou zhotovené ze smrkového chvojí, které se používá pro vánoční výzdobu kostelů. Adventní barva je fialová, předposlední týden růžová; tomu odpovídá i barva kněžského roucha – a takové by také měly být svíčky na věnci; tři fialové a jedna růžová. Fialová je podle církevních zvyklostí barvou pokání a růžová, těsně před očekávaným příchodem Krista, je barvou záblesku naděje.
Každá neděle i každý týden v adventu má z církevního hlediska odlišný význam. Oltáře v kostele se nezdobí květinami, ale chvojím a vše se zdobí do tmavě fialové postní barvy. Výjimkou je třetí neděle adventní, kdy jsou povoleny květiny, a liturgickou barvou tohoto dne je růžová. I materiál má svoji symboliku. Jehličnany symbolizují nesmrtelnost a trnovou korunu. Cesmína symbolizuje sílu a uzdravení. Vavřín symbolizuje vítězství a osvobození. Ani ozdoby nejsou na věnci položené jen tak, i ony mají svůj význam. Šišky představují nový život a vzkříšení.
Hlubší význam může adventní věnec získat požehnáním Je-li adventní věnec požehnán, už to není jen krásná předvánoční výzdoba – spíše rodině připomíná, že do jejich domu přichází sám Bůh a že všechno rozporuplné v každém jednotlivci i ve vzájemných vztazích znovu spojuje v jednotu. Zelené snítky adventního věnce nám mohou připomínat nepomíjející život, který nám Bůh daroval vtělením svého Syna. Všechno vyprahlé se znovu zazelená a ožije. Světlo adventního věnce září v temnotách, které se někdy rozpínají i v naší duši, a teplo svící zahřívá naše vychladlá srdce. Věnec je od nepaměti symbolem vítězství a královské důstojnosti. Každému, kdo věrně a s láskou vyhlíží příchod Páně, bude předán věnec spravedlnosti, vítězný věnec života.
Na první adventní neděli zapalujeme první fialovou svíčku, zvanou svíci proroků. Tato svíčka je památkou na proroky, kteří předpověděli narození Ježíše Krista. Na druhou adventní neděli zapalujeme druhou fialovou svíčku,zvanou betlémskou, která reprezentuje lásku a představuje Ježíškovy jesličky. Na třetí adventní neděli zapalujeme růžovou svíci,kterou nazýváme pastýřskou, která vyjadřuje radost z toho, že postní období je téměř u konce a adventní období získává slavnostnější ráz. Na čtvrtou adventní neděli zapalujeme poslední fialovou svíčku, andělskou, která představuje mír a pokoj. Čtvrtá adventní neděle může připadnout na Štědrý den. Konec adventu pak představuje západ slunce Štědrého večera. Vánoční svátky začínají Slavností narození Páně neboli Božím hodem vánočním, 25. prosince. Advent býval dobou duchovní přípravy na Vánoce, dobou rozjímání a dobročinnosti.
V této zimní době bylo nejdůležitější zpracovat sklizeň, ovoce a zelenina se zpracovávaly hned při sklizni, ale mlácení obilí se protáhlo až na advent, stejně jako zpracování lnu, konopí, dále se dralo peří, opravovalo zemědělské náčiní, připravoval materiál na jarní opravy chalup. Byla-li již tma, byl čas jít spát. Málokdy se zdrželi přes tuto dobu. Navíc čas zimní a především adventu – to byl čas magie a duchů, kterých se většina lidí bála a proto již nikam po setmění nevycházela.
Advent byla doba, kdy měli lidé nejvíce času na společenský život a tak se scházívali vždy v jedné chalupě a pořádali společné přástky, při nichž ženy předly nitě (výrobě nití a tkaní se ženy kdysi věnovaly až do velikonočního půstu) a muži je při tom obveselovali historkami a písněmi. Společná posezení se organizovala nejen z toho důvodu, že tuto práci bylo možné nosit si s sebou a povídat si u ní, ale také z úsporných důvodů (svícení a otop).
Už v 16. století zemský sněm v Praze vydával předpisy k omezení nebo i zákazům přástek žen a dívek se společností mužů. Ještě v polovině 19. století měli rychtáři podrobné instrukce, jak trestat přástevníky. Ale protože lidé si stejně své zvyky udržovali, podařilo se vrchnosti i církvi pouze několik omezení, a to, že se přástky nekonaly ve dny svátků svatých (Ondřej, Barbora, Ambrož, Lucie, Mikuláš, vánoce, Tři králové atd.) Již na začátku adventu nastával na Šumavě čas pro hrátky, přástky a dračky.
Kašperskohorský kronikář Engelbert Panni popisuje přástky na střední Šumavě takto: „Když se venku stmívá, Šumava je zahalena do bílého hávu, k zemi padají velké sněhové vločky nebo řádí vánice, je ve vytopené světnici u velkých kachlových kamen anebo peci velmi příjemně. Babička vypravuje dětem pohádky a večer, přicházejí k hospodyni sousedky s kolovraty. Shromáždí se kolem hřejivých kamen a při světle plápolající louče si při předení povídají. Vyprávějí si všelijaké historky, naslouchají předčítání hospodáře z bible a z kalendářů a tak tráví zimní večer až před půlnoc.“
Připravuje: Miroslav KŮS ANDRES
Foto: archiv autora