STARÁ ŠUMAVA: Příběhy slýchané za svitu kahánků při draní peří proměňovaly se ve skutečnost novou…
Skromnost byla odedávna domovem v zapadlých šumavských vsích, kde těžké životní podmínky nutily k šetrnosti a trpná životní zkušenost vytvářela nedůvěru k novotám.
Touha uniknout bídě aspoň do snu je hlavní temenisko pověstí, vyvěrajících z hlubin lidové duše, v jádře ještě přírodní a přírodou formované.
Příběhy slýchané za svitu kahánků při draní peří v dlouhých podzimních večerech proměňovaly se u pasteveckého ohníčku ve skutečnost novou, barvitější a umocněnější.
Byla to doba klidu, kdy se lidé postili, nekonaly se žádné zábavy ani svatby. Lidé se scházeli po domech u draní peří, často tam s nimi seděli vandrovní tovaryši či podomní obchodníci a vyprávěli povětšinou strašidelné báchorky, příběhy svatých apoštolů a neuvěřitelné historky ze svých cest. Tak nějak vznikaly a šířily se pohádky, báje a pověsti….
Husy se dříve na vesnicích chovaly téměř v každém hospodářství. Tradičně po skončení polních prací od listopadu až do Vánoc začalo na vesnici draní peří. Pokračovalo se i po Novém roce skoro až do března, kdy jsou ještě dlouhé večery. Hospodyně se mezi sebou domluvily a plánovaly, aby pozvané ženy mohly pomoci také sousedkám a vše se do jara stihlo sedrat.
Hodně se zpívalo, vyprávělo, kdo s kým chodí, o tajných láskách, o svatbách, kdy a kam budou rukovat odvedení. Draní peří bylo přirozenou formou dřívějšího společenského života na venkově, který ženám umožňoval, aby si při své práci zpívaly, vyprávěly různé historky, báchorky, pohádky či místní pověsti a práce jim přitom zároveň lépe ubíhala. Vzhledem k tomu, že při této činnosti nikdy nechyběly ani děti, mnohé ze zajímavých příběhů a vzpomínek se tak předávaly z generace na generaci a jsou známy dodnes.
Draní peří představovalo vždy poměrně zdlouhavou práci, neboť každé jednotlivé pírko muselo projít rukama žen, přičemž bylo nutné dávat neustále pozor, aby nevznikl žádný rychlý pohyb, kýchnutí nebo průvan, kterým by nadrané peří bylo odfouknuto ze stolu pryč. Peří na venkově se dralo většinou pro nastávající nevěstu, neb peřiny a polštáře tvořily základní součást výbavy každé nevěsty do manželství.
Poslední den draní peří, na který se všechny dračky peří vždy těšily, byl spojen s pohoštěním za vykonanou práci a říkalo se mu doderky. Té dračce peří, které zbylo v ruce poslední pírko, se říkalo pápěrnice a toto označení jí zůstalo až do příštího draní peří.
Aby peří bylo opravdu čisté, muselo se dbát již při chovu na to, aby husy či kachny měly častý přístup k vodě, ať už k blízkému rybníku, či potoku, a to zejména před škubáním. Škubání hus či kachen se provádělo 2–4 krát do roka, vždy, když peří dorostlo. Bylo ale vždy potřeba počkat do doby, než šlo peří volně škubat a konce brků nejevily stopy krve.
Husám ani kachnám se nikdy nesmělo oškubat všechno peří z křídel. Husí peří bylo vždy kvalitnější a žádanější než kachní a z husího peří bylo nejkvalitnější peří z nejkratších pírek na prsou a chmýří pod vnějším krycím peřím. Takovému peří se říkalo peří prachové.
Na dračky chodili se ženami i muži, kteří vedle hráli třeba karty a děti, které si někde v koutku nebo na peci hrály a špicovaly uši, aby zaslechly, o čem se dospělí baví. Z tohoto pohledu se tyto chvíle jeví velice romanticky. Slušelo se dračkám podat něco k jídlu. Záleželo na hospodyni, co dobrého měla, ale také se dračky spokojily s chlebem s husím sádlem nebo chlebem se sádlem a cibulí. Pila se káva z melty, čaj a vyprávěla nějaká ta pověst, jako například tato:
Za Vimperkem leží Solná Lhota. Za dávných časů tu našli v blízké hoře zlato. Brzo se to tam hemžilo horníky a páni prý měli na kuželníku zlaté koule. ~ I přijel se podívat na doly také český kníže. Zavedli ho do šachet a tam posadili na zlatou stoličku. Potom jej po dole prováděl jeden mladý horník a vše mu vysvětloval. Kníže si ho tak oblíbil, že než odjel, bohatě ho odměnil. Šťastný mladík, se nikomu nepochlubil a hned přemýšlel, kam by peníze ukryl. ~ V noci se vydal do své šachty a vložil je do jedné dutiny. Jenže přitom na sebe upozornil světlem kahanu. Náhodou se tam přinatrefil jeho kolega a mladíka udal důlním pánům. Mladík byl předveden a vyslýchán, co že v dole pohledával v noci. Nechtěl však povědět, a tak se pátralo v chodbách, až byl zkušenými horníky objeven poklad s penězi. ~ Teprve teď se mladík přiznal, že byl odměněn samým knížetem. Jenže páni nevěřili a obžalovali ho z loupeže, ne-li z vraždy. A nakonec ho odsoudili k smrti. ~ Marně prosil, marně se za něj přimlouvala stará matka, nic platno. Byl nemilosrdně vhozen do hluboké staré šachty. Když dozněl poslední výkřik nešťastníka, zoufalá matka se přišourala k jámě a vysypala do ní hrnek máku a zvolala: „Kolik zrnek máku, tolik let nechť jsou doly proklety! Ani zrnko zlata již nevydá krví mého syna potřísněná země!“ ~ Zachvěli se páni i horníci: „Odvolej, odvolej!“ Avšak nebohá zavrtěla hlavou a skočila za svým synem do společného hrobu. ~ Vystrašeni se všichni vraceli domů. Horníci, ti věřili doslova, že se vyplní kletba, ale páni se tvářili nasupeně. Ráno se horníci spustili do šachet a hle, zlaté žíly zmizely, všude jen hlušina. Tak poznali, že kletba se vyplnila a mladík byl nevinen. ~ Páni však nechtěli ustoupit a poručili dál kutat. Ve dne v noci se všichni namáhali, ale zlato bylo pryč. ~ Než se rok s rokem sešel, opuštěny byly doly, chatky havířů a v osadě živořilo jen pár dřevorubců a pastýřů.
Zdroj: Adolf Daněk, Pozůstalost Muzeum Středního Pootaví Strakonice
Připravuje: Miroslav KŮS ANDRES
Foto: archiv autora