STARÁ ŠUMAVA: Hospodáři se o domácí zvířata vzorně starali a byli nešťastní, když jim přesto nějaké uhynulo
Pro naše šumavské rolníky byla domácí zvířata přímo náplní života. Dobře se o ně starali a byli k smrti nešťastní, když nějaké uhynulo.
Postavení užitkových zvířat se v tradičním pojetí blížilo postavení členů domácnosti; i ztráta jediného kusu ohrožovala ekonomické podmínky celé rodiny. Onemocnění zvířat se dalo zjistit teprve tehdy, když tvor nemohl plnit požadovanou funkci a projevil podstatný úbytek sil. K zvěrolékařsky nejzasvěcenějším osobám v obci patřili pastýř, ovčák, kovář a ras (pohodný, antoušek). Osoby školené v různých chovatelských kurzech a erudovaní zvěrolékaři se uplatňují teprve v 19. stol.
Pastýři a ovčáci rozuměli chovu skotu a bravu, znali léčivé rostliny a měli vlastní léčebné tradice a zkušenosti, později doplňované navštěvováním kurzů. Sousedé jim přisuzovali také zvláštní sílu a moc, vyplývající z úzkého styku s přírodou a jejími tajuplnými živly. Kovář dovedl poradit v koupi, prodeji i chovu koní a v jejich nemocích. Skládal tzv. kuršmídské zkoušky a jeho práce s ohněm vzbuzovala obdiv. Kovářka bývala rádkyní v chovu drůbeže. Nebyl-li v obci kovář, přebíral tyto funkce pastýř. Ras vyráběl ze spalovaných kusů různé masti, které pak prodával. Obecní služebníci bývali odměňováni v naturáliích, poskytováním obecního příbytku apod.
O svátku sv. Štěpána (26. 12.) obcházeli hospodářství v obci, poptávali se po zdraví chovných kusů a vybírali odměnu. Kovář navíc prohlížel koňské tlamy a podle potřeby pouštěl žilou. Od každého kusu dostal opálku zrna, i staré postroje.
Léčením zvířat se zabývali též kočovní cikáni (zprostředkovávali prodej koní, dovedli je i léčit) a zvěrokleštiči (nunváři, miškáři, řezáči), kteří přicházeli zdaleka a vyřezávali mladé býčky a hřebečky. Chodívali ve dvou zjara ke stejným hospodářům, měli klobouky s tetřevím pírkem a hole (břinkovky) ověšené výtěžky své krvavé práce, které si posléze připravovali k jídlu. Pracovali beze všech dezinfekčních prostředků, jen do rány vkládali kousky másla. Na léčení zvířat se podíleli také domácí léčitelé lidí (babky kořenářky, zaříkávači, stírači), záhy je však nahradila odborná zvěrolékařská péče.
Tvrzení, že lékař je volán spíše k nemocnému dobytčeti než k člověku, nebylo přehnané a platilo až do poloviny 20. stol. Prevence chorob a hlavní zásady chovu zvířat se týkaly racionálních a osvědčených zákroků, ale uchovávaly se i magické příkazy a zákazy (tabu). Např. aby se zachovali koně pěkní, slušelo se zakopat pod kostelní práh na devět dní křestní svíčku a pak o novém měsíci koně touto svíčkou nakouřit, též potírat koně rukou oběšence všitou do hadru či usušeným krtkem; aby byli koně žírní, měla se nabrat na Velký pátek hlína z trojího panství, z trojích luk či mezí nebo koupit od žebráka chléb za pět peněz a pak jej rozdrobený podat koním.
Zvláště akt oplodnění a zrození provázely pověrečné představy založené na magii: kráva se má hnát k býkovi jen zeleným prutem, jde-li k němu s plným vemenem, bude mít jalovičku, s prázdným býčka; po návratu se má provaz, na němž byla vedena, položit pod díži nebo na pec, aby kráva zůstala stelná. Do prvního pití po otelení se přidávaly nejen různé byliny, ale i zbytky štědrovečerní večeře, hřeben a zámek a podle starých zápisů i krtčí srdce nebo kuřecí krev..
Také hospodář měl při této příležitosti pokropit vyháněný dobytek svěcenou vodou, nakouřit bylinami a pošlehat prutem, který mu přinášel o Vánocích pastýř. Před uhranutím a jinými zly měl chránit červený hadřík (stužka) uvázaný dobytku na rohy nebo na ocas. Před prvním vyháněním se pod práh chléva mělo položit koště a vejce či povříslo a drn, který se dával i nad dveře, nebo vejce a zámek, popř. nasypat mák.
Řada praktik se vázala k filipojakubské noci a 1. květnu. Na Šumavě měl hospodář nebo pacholek zhotovit z trnkového dřeva tři křížky a hospodyně nebo děvečka vyrýpnout na pastvisku větší drn, křížky do něj zapíchnout a položit přes noc na práh chléva (čím byl drn větší, tím déle musela čarodějnice jednotlivá stébla počítat). První mléko od krávy (prvničky) se prolévalo prstenem a měli je popít všichni členové domácnosti, a to čistě umytí.
Jinde se dávalo chudině nebo z něho stloukli máslo do lampy věčného světla v kostele. Se schopnostmi léčit spojovalo lidové prostředí tradičně určité profese vzbuzující obdiv nebo obavu: byli to kováři (práce s ohněm) a jejich ženy, pastýři a poustevníci (znalost přírody a jejích tajuplných úkazů), hrobníci (za úplatu poskytovali předměty k magickému konání: hřeby nebo dřevo z rakví, kosti), popravčí (prodávali provazy z oběšenců, dovedli amputovat údy), pohodní (strojili léčiva z uhynulých zvířat)a zkušení starší lidé, hl. vojenští vysloužilci. Léčitelé se neměli zabývat černou magií, protože svou léčebnou moc odvozovali od Boha…..
Liščí játra na glöckelberském hasičském bále
Můj otec Karl Paleczek měl recept na tekutinu, s níž si mohla selská rodina vypomoci v případě onemocnění vola či krávy bez přivolání zvěrolékaře! Bylo známo, že usušená liščí játra nastrouhaná téměř na prášek a v sypkém stavu rozpuštěná v určitém množství vody působí jako spolehlivý prostředek proti zácpě. Otec sbíral játra všech střelených či do želez chycených lišek, aby tak získal práškovou medicínu vlastní výroby.
Poněvadž se zpráva o ní samozřejmě snadno roznesla, lidé z okolí Huťského Dvora chodili v podobných případech nouze během roku za otcem a vraceli se většinou domů s donesenými lahvemi, naplněnými jeho osvědčeným projímadlem. Přirozeně přitom přicházelo v úvahu jen jeho užití pro nemocný kus dobytka.
Jednoho dne v čase zdejšího masopustu se stala o hasičském bále v Glöckelbergu následující věc: stejně jako si všude jinde ve vsích ze vzájemné nevraživosti dělali lidé život těžším, nebylo tomu ani tady jinak a jeden odběratel otcovy medicíny z liščích jater pojal ďábelský plán, pomstít se jejím přimícháním do piva právě tu na bále těm, které neměl rád a oni zase jeho. Úspěch jeho plánu byl opravdu pronikavý, neboť už mezi desátou a jedenáctou večer taneční sál a všechny hostinské místnosti zely dokonalou prázdnotou.
Bylo tou dobou v únoru ve vsi i kolem spousta sněhu a pěšiny prošlapané v něm z hospody k jednotlivým stavením byly viditelně značeny zvratky tinktury z liščích jater. Účastníci zábavy byli šokováni a měli v podezření hostinského, že čepoval zkažené pivo. Škodolibost pachatele namíchání tinktury do pěnivého moku byla ovšem tak veliká, že v opilosti svůj zlovolný hrdinský čin rozhlásil mezi obyvatelstvem.
Způsobilo to velký rozruch a ještě více vzájemné zášti. Otcova medicina hrála přitom velikou roli, ačkoli on sám se na člověka, který si ji v jeho hájovně vyzvedl už před delším časem, už nedokázal rozpomenout.
Zdroj: Glöckelberg – Geschichte einer Böhmerwaldgemeinde
Připravuje: Miroslav KŮS ANDRES
Foto: archiv autora
