STARÁ ŠUMAVA: Zvonička v mlžných dnech a lijácích a také při sněhových vánicích byla jako zvukový maják
Zvoničky bývaly dříve k vidění takřka v každé vesnici a spolutvořily tak tradiční ráz šumavských osad. „Je třeba rozlišovat zvonice a zvoničky. Zatímco zvonice jsou součástí církevní stavby, zvonička stojí samostatně a slouží pouze k zavěšení zvonu. Pověřená osoba, ponocný, zvoněním varoval obyvatelstvo před šířícím se požárem. Některé obce využívaly pro ten účel kostelní zvony, jiné zřídily speciální zvoničky.”
Povinnost obcí mít zvon pro tyto účely byl dán ohňovým patentem Marie Terezie z roku 1751, kterým panovnice reagovala na řadu velkých požárů v tehdejším Rakousko-Uhersku. 22. září 1755 vydala Marie Terezie Řád ohně pro království České, který stanovil povinnost přispěchat k ohni na pomoc i obcím vzdáleným od požáru hodinu cesty, každé osídlení musí mít nádrž na vodu nebo rybník, aby bylo čím hasit, dále stanovil povinnost osázet plochu mezi domy listnatými stromy, proti šíření požáru.
Nikdo však prý zpočátku nestanovil, jak má vlastně zvonička vypadat, a proto bylo k vidění mnoho různorodých provedení. Někdy představitelé obcí pouze zavěsili zvon v koruně stromu. V 19. století narůstal význam návsi, která byla centrem nejrůznějšího dění. Scházeli se tu za hezkého počasí sousedé na kus řeči a děti ke svým hrám. Sem se také soustředilo hlavní dění o masopustu, při vynášení smrti, stavění máje či dožínkách. Ponocný zde pravidelně vytruboval. I nejrůznější prodavači se zastavovali se svým zbožím na návsi, třeba hrnčíři nebo prodavači dřevěného nářadí, kolomazník či vápeník prodávající kusové vápno.
Mezi jiné „světem jdoucí řemeslníky“, kteří se ve vsi jen zastavili, patřil i potulný advokát nebo brabenář, který v mraveništích v okolí vybíral kukly a donášel je do měst ptáčníkům. Kromě toho připravoval mravenčí líh, kterým hojil bolesti a zastuzeniny. Když přijeli do vsi sanytrníci, postavili na návsi kádě. V nich se z hlíny vykopané ve chlévech nebo oškrábaný z jejich zdí louhoval sanytr, tedy ledek. Sanytr se používal k výrobě střelného prachu.
Draslař zde s obyvateli vyměňoval kousky mýdla za dřevěný popel. Popel byl totiž v minulosti pečlivě shromažďován, aby se z něj mohlo vylouhovat draslo. Dokud platila robotní povinnost, museli poddaní v rámci robotních dávek odvádět právě i popel. Dřevěný popel se dával do sudu se sítem a proléval vodou. Do džberu pod sítem prokapával louh a vyvářel se do sucha na surové draslo. Draslo sloužilo k výrobě mazlavých mýdel a používalo se ve sklárnách.
Kdesi, kdesi v těch lesích
šumavské země zní zvonička poslední,
zbloudilé soumary zve domů, útěchu slyším v ní,
volá ztracené syny domovsky vlídným hlasem:
Děti, vraťte se ke mně, vraťte se domů zase!
Kdesi to zní v těch lesích…
Jak jsem se učil zvonit klekání………
Pro mě jako dítě z města bylo výjimečným zážitkem třeba kostelní zvonění k večerní modlitbě, jiným slovem ke klekání, nutno ovšem poznamenat, že výraz “klekání” se užívá jak pro ono večerní zvonění, tak pro onu večerní modlitbu. Zdejší “privilegovaní” bosí chlapci tahali za provaz od zvonu a už to samo lze označit za neobyčejný výkon. Zvony totiž nesměly “zadrhávat” a musely naopak od prvního až do posledního úderu znít stejnoměrně a plynule. To znamená, že bylo nutno na začátku zatahat zvláště silně, zatímco na konci se člověk musil dát provazem od zvonu vytáhnout vysoko vzhůru jakoby vlastním výskokem proto, aby srdce zvonu pokud možno už nenarazilo do jeho věnce. To všechno bylo opravdu vrcholně vzrušující. Poté, co jsem několik dnů jen toužebně přihlížel, soucit se mnou vedl k tomu, že jsem směl večer být vždycky jedním z nich, byl jsem takříkajíc integrován do řad “domorodců”. Byl jsem na to docela hrdý. Poslední den prázdnin byl ovšem o to smutnější, když jsem na rozchodnou směl zvonil naposledy. Při loučení mi řekl předzvoník nejkrásnější šumavskou “spisovnou” němčinou: “… und wenntu wieder kommst, dann kannstu wieder loiten!… “ ( “… až zas přijedeš, můžeš zas zvonit!” ) Böhmerwäldler Jahrbuch, Alfred Madl
Dojetí, úcta, tichá radost i posvátná bázeň – takové pocity v nás vzbuzuje zvuk zvonů. V dobách císaře Josefa II. pak bylo nařízeno, aby měla každá obec vlastní zvoničku – zvon byl symbolem ochrany a pokoje. Lidé měli proto ke zvonům zvláštní vztah – zvony dostávaly jména a lidé jim přisuzovali nadpřirozené síly. Zvonice se stala významným doplňkem celkového obrazu vesnice. Byla v tom patrná snaha o zajištění bezpečnosti na vesnicích při požárech a jiném hrozícím nebezpečí, „aby se mohlo na poplach zvoniti“.
Zvonice bývaly umisťovány obvykle uprostřed návsi, aby byla v případě potřeby pohotově na dosah a hlas zvonu byl pro všechny dobře slyšitelný. Zvonění za dřívějších dob bylo považováno za čestnou funkci, obstarával ho většinou některý vážený hospodář nebo výměnkár. Během času přestalo však zvonění býti výsadou a poctou, ale stalo se i nemilou povinností. Zvoněním byli pověřováni obecní pastýři, obecní kováři, nebo nějaký děd nebo bába z pastušky.
Zvoniti se muselo vždy v pravidelný čas. Dle ranního zvonění se v mnohých statcích a chalupách vstávalo, v poledne obědvalo a porovnávaly se nástěnné hodiny. Večerní zvonění (klekání) bylo i pokynem pro děti, aby šly domů, protože bude chodit klekánice, která zlobivce a opozdilce odvleče pryč. Podobný účinek mívala i polednice, která dohlížela na včasný příchod dětí k obědu.
Zvonička na Šumavě v mlžných dnech a lijácích a také během sněhových vánic zastávala funkci zvukového majáku. Zvonění, které se opakovalo každý den třikrát – za úsvitu, v poledne a večer. Lidé měli při zvuku zvonu zanechat práce, pokleknout a modlit se modlitbu Anděl Páně. V době, kdy ještě nebylo rozšířené nošení hodinek, sloužilo také k určování času. Za ranního klekání vstávali, při poledním obědvali a u večerního posílali své děti spát. Starší děti večerní klekání upozorňovalo, že se mají vrátit domů. Opozdilce mohla podle pověstí v poledne odvléct polednice a večer pak klekánice. V některých obcích se tradice stále dodržuje.
Připravuje: Miroslav KŮS ANDRES
Foto: archiv autora
