STARÁ ŠUMAVA: Běhuté vody nabízely možnost využít jich pro dopravu dřeva z hor k velkým řekám
Stará česká řeka Vltava nesla dříví z jihočeských lesů již od 10. století. Od 16. století byla postupně splavňována od Budějovic do Prahy a Mělníka, kde splynula s vodní cestou labskou mířící do Hamburku. V druhé polovině 18. století se však stále ještě plavilo dříví jen od Vyššího Brodu a po horní Vltavě do Lipna k Čertově stěně na začátku skalnatých a divokých Čertových proudů.
“Zde se plovoucí dříví zastavuje, tříští o říční valouny a jeho pravidelná plavba je naprosto nemožná. Proto jsou příčně šikmým směrem zaraženy do řečiště jehly (piloty) v jakés vzdálenosti od sebe. U těch se plovoucí dříví lapá; jest to tak zvaný Lipenský zdvih čili lapák. Vory přitahují se u lapáku na výtoň mohutnými železnými háky, rozebírají se, nakládají se na hojně se střídající povozy, jedoucí do Vyššího Brodu nebo tamo; denně zajisté přes dvě stě vozů. U silnice není kromě hospody, knížecích koníren a kovárny žádné stavení. Vesnička Lipné leží o něco výše nad vodou”.
Prof. Ing. Josef Hons o kanále napsal: Voda a dříví, dva společné znaky krumlovského panství mocného a bohatého rodu jihočeských Schwarzenberků, se staly koncem 18. století symboly jedinečného plavebního kanálu či průplavu vedeného z povodí Vltavy úbočím Šumavy do Horních Rakous. Z obrovské rozlohy hornatého krumlovského panství zaujímaly asi třetinu lesy, převážně knížecí. Především šumavské hvozdy byly velikou zásobárnou dříví – šlo však o to dopravit je levně jako palivo tam, kde je o ně zájem, tedy v té době přes hřeben Šumavy do Rakous, do císařské Vídně.
V nepřístupných šumavských pralesích padaly v bouřích a polomech věkovité kmeny, tlely bez užitku na horských svazích a ve stržích; přitom lidé v podhůří by za dříví na otop a stavby rádi dobře zaplatili. Cesty však končily na úpatí hor a nezbylo, než hledat pro dopravu šumavského dříví jinou dopravní cestu. Šumava byla nejen královstvím lesů, ale také vod, oplývala blaty, mokřinami a rašeliništi, bystřinami, potoky a potůčky, naplňovanými dravou vodou z tajících sněhů na jaře, z dešťů a bouří v létě.
Běhuté vody přímo nabízely možnost využít jich pro dopravu dřeva z hor k velkým řekám: Svést tyto vodní zdroje z nádrží a potoků do průplavu, a po něm plavit polena a snad i kmeny. V té době už řízením osudu vyrůstal v městečku položeném hodinku cesty od Krumlova chlapec, který pak za touto myšlenkou šel a šel.
Dunajsko-vltavský průplav měl své předchůdce, kteří hledali, jak spojit českou Vltavu s rakouským Dunajem. Zprávu o tom zachoval český kronikář, znalý stavby rybníků, Jan Dubravius. Podle jeho Dějin Čech byli vysláni již za vlády Karla IV. na Šumavu měřiči, aby našli vhodný směr takového průplavního spojení, dokonce se prý už začalo stavět.
Druhý, už konkrétnější návrh průplavu přes Šumavu, předložil roku 1626 Albrecht z Valdštejna; vedl mezi řekou Mühl, přítokem Dunaje, a naší Vltavou u Frymburka – a to už jsme zpět v krumlovských revírech.
Po roce 1700 podal císaři Leopoldu I. další návrh dunajsko-vltavského průplavu (pro přepravu císařské soli a kupeckého zboží) podnikavý nizozemský vodní stavitel Lothar Vogemonte. Prozkoumal šumavské rozvodí a určil tři možné trasy průplavu: z bavorského Pasova na Dunaji šumavskými údolími k Vltavě (tedy trasu našemu vyprávění velmi blízkou); z Lince, střediska obchodu se solí, údolím řeky Feldaist do údolí Malše u Budějovic, nebo do údolí Vltavy u Vyššího Brodu; z Kremže na Dunaji blíže k Vídni údolím říčky Kamp k hornímu toku Lužnice u Týna nad Vltavou. Tu pokládal za nejvýhodnější.
Výškové rozdíly průplavu hodlal Vogemonte překonat stovkami hrází a plavebních komor – ty pokládal za vlastní vynález (nazval ho “Tajemství jak s loďmi proti proudu plouti”). Vogemontův nákladný návrh u císaře Josefa I. neuspěl, neuspěly později ani návrhy průplavu dunajsko-vltavského od vodohospodářských inženýrů doby tereziánské, technicky již dokonalejší, a skončily ve vídeňských archivech. Teprve nyní, koncem 18. století, dostal skromný dunajsko-vltavský průplav pro plavení obyčejných polen šanci díky šumavskému dříví pro Vídeň.
