ČTENÍ NA VÍKEND: Žídek, Doktor z hory, Ulovený pes. Pověsti od Ondřeje Fibicha z kraje pod Boubínem
Žídek
Mocný byl boubínský čaroděj Žídek. Proto pozval jednou své kolegy k sobě na hostinu. Při té příležitosti měli všichni ukázat svůj um. První přišel na řadu čaroděj z Bobíku neboli Schreineru. Mávl rukou a do hodovní síně vplul mrak a hrál všemi barvami. Potom vše potemnělo, pod stropem vysvitly hvězdy a stříbrný srpek měsíce obtančil stůl. Po chvíli začalo svítat a zlaté paprsky se třpytily na stěnách. Vše korunovala duha, která se nade všemi rozprostřela. Čarodějové spokojeně zatleskali. Teď se přihlásil kolega z Černé neboli Schwarzbergu u pramene Vltavy. A hned se otevřely dveře a vstoupil Alexandr Veliký známý hrdina starých časů v plné zbroji. Doprovázela jej překrásná královna Roxana. Když zmizeli, všichni byli jako očarováni. Za chvíli se zvedl z křesla černokněžník roklanský. Prstem zaklepal na zeď a hned se rozlétly dveře a do síně hřmotně vešel strašlivý obr Polyfém s jedním okem. Svým kyjem tloukl do podlahy, až se Žídkova jeskyně otřásala. Snad by se na přítomné vrhl, kdyby zase nebyl odvolán z tohoto světa. Nakonec vystoupil sám Žídek. Mávl rukou a stromy i květiny na Boubíně uschly a jako by se tudy prohnala vichřice, hora byla náhle holá. A zase zamával rukama a Boubín se oděl do zeleně. To se třikrát opakovalo a když proměny skončily, vzal hostitel do rukou zlatou píšťalku a přivolal celé hejno slavíků. Ti zpívali tak sladce, že všem bylo jako v ráji. A náhle se objevil zlatý vůz v podobě velkého draka a čarodějové nastoupili na cestu do svých domovů. A slavíci je doprovázeli a celý šumavský kraj byl těmi písněmi okouzlen.
Doktor z hory
Není tomu dávno, co na svazích Boubína žil zvláštní muž. Lidé mu říkali Doktor z hory, protože dokázal vyléčit všechny nemoci světa. Bylo však těžké se k němu dostat, a pak, léčil jen vážné nemoci a dokonce dokázal předvídat osud svých pacientů. Když mu bylo vyšší mocí naznačeno, že nemocný musí umřít, moudře se podvolil osudu. Jen jednou to dopadlo jinak. V jedné prachatické hospodě měla dcera hostinského na kahánku. Tu kdosi poradil nešťastnému otci, aby se vydali za zázračným doktorem k Boubínu. Hostinský hned vypravil vůz se svou na smrt vyhublou dcerou. Když přijeli k lesům, museli nemocnou nést. Když dorazili do osamělé chýše, divotvorný muž se zachmuřil, neboť poznal, že musí konat proti Boží vůli. Nejprve všechny poslal ven a pak na dívku dvakrát dýchl. Ta vyskočila jako srna a byla zdráva. Při loučení zabručel stařec na šťastného otce: ,,Žádné podobné umírající ať mě už nikdo neposílá.“
Ulovený pes
Ve svahu Boubína v malé chalupě žil jeden muž. Toho pravidelně ze spánku budila divoká honba. To se vždy dům otřásal v základech, vytí a rachot se nesly vzduchem a ržání zdivočelých koní tu vřavu doplňovalo. Jednou už to noční řádění nemohl vydržet a poslal do noci svého loveckého psa, aby tomu učinil přítrž. Pes se zježenými chlupy vyrazil ze dveří a zmizel. Ráno muž marně volal na svého psa, vypadalo to jako by se propadl do země. Až po chvíli ke své hrůze zjistil, že jeho kůže visí na střeše chalupy. I poznal ten pošetilý muž, že se nikdo nesmí protivit té příšerné lesní jízdě.
Ze sbírky pověstí Dědictví Šumavy autora Ondřeje FIBICHA
Barevné foto: archiv ŠumavaInfo
Koláž: (red) – Za krásnější Vimperk