VÝROČÍ PRO DNEŠNÍ DEN: Berlínská zeď (počátek stavby 13. srpen 1961 – zbořena 9. listopadu 1989)

Berlínská zeď, postavená 13. srpna 1961, byla nejznámějším symbolem studené války, rozdělení Berlína, Německa a Evropy. Po skončení války bylo Německo na základě Jaltské dohody rozděleno do čtyř okupačních zón, Berlín pak do čtyř sektorů.

Postupně docházelo ke zvyšování napětí mezi mocenskými bloky:

• 23. června 1948 došlo k blokádě západních sektorů Berlína, trvající téměř jeden rok
• 23. května 1949 byla na území západních okupačních zón založena Spolková republika Německo.
• 7. října 1949 byla jako reakce na vyhlášení SRN založena Německá demokratická republika, sovětský sektor Berlína se stal jejím hlavním městem

Těmito událostmi bylo rozdělení města fixováno politicky. V Berlíně platil i nadále čtyřmocenský status, což v praxi nemělo žádného významu. Berlín byl novou SRN jen s malými výjimkami považován za spolkovou zemi. Velký význam zde hrála skutečnost, že v letech 1949 až 1961 území NDR opustily téměř tři miliony obyvatel, z velké části odborníci s dobrým vzděláním; většina se rozhodla opustit NDR přes Berlín, kde hranice probíhala středem města a nebyla tak snadno kontrolovatelná.

Stavba zdi

Státní a stranické orgány NDR se pod tímto dojmem rozhodly provést opatření, která měla nekontrolovatelným útěkům občanů zabránit. Walter Ulbricht původně od Sovětů požadoval obsazení západních sektorů vojenskou silou, to však Chruščov rozhodně odmítl, protože si nepřál konflikt s USA. Zbývala tedy jediná možnost – ohraničit západní sektory Berlína bariérou. Ještě 15. července 1961 dementoval na své tiskové konferenci Walter Ulbricht jakékoliv úmysly hranici v Berlíně uzavřít. K rozhodnutí došlo zřejmě především z iniciativy N. S. Chruščova na setkání nejvyšších představitelů Varšavské smlouvy v Moskvě 3. až 5. srpna 1961. Dne 11. srpna 1961 schválila Lidová komora NDR moskevská usnesení a 12. srpna 1961 uzavřela ministerská rada NDR usnesení o nasazení ozbrojených sil země na hranicích v Berlíně a o jejich uzavření. Západní zpravodajské služby byly o plánech sovětského bloku informovány, avšak jejich vlády nijak nezasáhly, protože stavba zdi vlastně jen zakonzervovala status quo a umožnila oběma blokům vyhnout se ozbrojenému konfliktu.

V noci z 12. na 13. srpna 1961 obsadily ozbrojené síly NDR (armáda, policie, pohraniční stráž a jednotky podnikových milicí) hranice k Západnímu Berlínu a přerušily, nejdříve jen pomocí ostnatého drátu, spojení mezi východním a Západním Berlínem. Teprve o tři dny později, 16. srpna, vzhledem k absenci jakékoliv reakce z americké strany, začal být drát nahrazován zdí v pravém slova smyslu. V příštích měsících došlo k vybudování opevnění hranic mezi NDR a SRN, což upevnilo nepropustnost hranic mezi státy Východního bloku a okolními státy. Tyto hranice se i z toho důvodu označují jako „železná opona“.

Zeď byla postavena z více částí. Vlastní zeď, jak ji znala západní veřejnost, stála pár metrů od hranice Západního Berlína. Tato zeď se skládala z betonových, asi 3,6 metru vysokých panelů ve tvaru nepravidelného a převráceného písmene T. Přilehlý pozemek, ještě patřící k východnímu Berlínu, udržovaly hlídky v čistotě po průchodu kovovými dveřmi, které se v některých panelech nacházely. Na druhé straně zdi se pak nacházelo rozdílně široké pásmo, skládající se z různých ochranných pásů: ostnatý drát, pás pro psy, pro pohraniční stráž, protipěchotní překážky i protitankové zátarasy, drátěná signální stěna a konečně další stěna z betonových prefabrikátů tvořila vnější okraj Berlínské zdi. Uvnitř zakázaného pásma mezi zdmi stály v nepravidelných rozestupech strážní věže (později rovněž z betonových prefabrikátů) a domky pro pohotovostní jednotky. V průběhu doby byla zeď neustále modernizována, jsou známy čtyři generace modelů. V domech, stojících přímo na východoberlínské straně zdi, byly zpočátku zazděny dveře a okna směřující k západním sektorům. Později byli obyvatelé vystěhováni a domy byly většinou strženy.

Zeď měla celkovou délku 165 km (45 km s hranicí Západního Berlína, 120 km čítala hranice mezi Západním Berlínem a Braniborskem).

Památná je návštěva prezidenta USA J. F. Kennedyho v Berlíně roku 1963, který svou řeč ukončil německy pronesenou větou „Ich bin ein Berliner!“ („Jsem Berlíňan!“).

Vývoj po uzavření hranice Během příštích dnů došlo k dramatickým pokusům o útěk z NDR. Na místech, kde zeď ještě nebyla dostatečně vysoká nebo chráněná, respektive v domech, které stály přímo u zdi a kde ještě nebyla zabetonována okna, se stovkám občanů podařil útěk do západních sektorů, často s nasazením vlastního života.

Povel k použití střelné zbraně proti uprchlíkům ze strany východoněmecké pohraniční stráže sice existoval již od prvního dne, k jejich nasazení došlo až několik dnů později. K prvnímu známému případu zastřelení utečence došlo 24. srpna 1961, k poslednímu 5. února 1989.

Během 28leté existence Berlínské zdi zde při pokusu o útěk zemřel značný počet občanů, často i v důsledku vykrvácení, protože východoněmecká pohraniční stráž nechala zraněné několik hodin v oblasti strážních pásů bez pomoci ležet.

Podle dnešních odhadů bylo za nepovolené opuštění republiky nebo pokus o něj (§ 213 trestního zákoníka NDR) odsouzeno kolem 75 000 občanů s tresty odnětí svobody do dvou let (v těžších případech do pěti let).

V jistém smyslu problematické bylo i používání hraničních přechodů mezi Západním Berlínem na straně jedné a Východním Berlínem resp. NDR na straně druhé. Přechodů sice existovalo značné množství, jejich užívání však bylo omezeno nejen účelem („tranzit do SRN“, „přechod na letiště“, „návštěva v druhé části města“ atd.), ale i občanstvím osob, které těchto přechodů směly užívat. Až na nečetné výjimky (přechod na Friedrichstraße, zde ovšem ne pěšky a také ne autem) tato omezení vedla k tomu, že dostal-li občan Západního Berlína návštěvu ze SRN či zahraničí a chtěl-li s ní navštívit Východní Berlín, bylo nutno použít rozdílných přechodů a na druhé straně se opět setkat.

Oběti zdi

O počtu obětí, které při pokusu o překročení zdi přišly o život, se vedly a dodnes vedou spory a zdá se být i v budoucnosti obtížné dojít k jednoznačným závěrům: v análech NDR se tyto incidenty neobjevují. Celé téma je v Berlíně stále kontroverzní.

Berlínská prokuratura roku 2000 udala počet 86 prokazatelně usmrcených; v této době vychází Pracovní skupina 13. srpen (podle data stavby zdi) z nejméně 238 obětí, a jiná kritéria používá Ústřední úřad pro vládní a spolkovou kriminalitu, který v té době uvedl 262 obětí – jedná se očividně o zcela různá kritéria pro výpočet. Pracovní skupina 13. srpen poté roku 2004 svůj odhad snížila na 190 obětí. Od roku 2005 se bádáním na tomto poli zabývá i Ústředí pro soudobý historický výzkum v Postupimi, které 13. srpna 2006 uveřejnilo dosavadní stav výzkumu: z dosud 268 evidovaných případů lze 125 považovat za prokázané smrtelné incidenty, 62 případů lze vyloučit, 81 případů není ještě jednoznačně vyřešeno. (stav z roku 2013).

Všechna tato zveřejnění pokaždé zesílila i ve veřejnosti silnou kontroverzi o metodách a politickém pozadí výzkumu, o sympatiích či antipatiích a o vyrovnání se s minulostí. Nejasnými přístupy k tomuto choulostivému tématu byl zpečetěn i pomník obětem zdi, který byl 31. října 2004 zřízen Pracovní skupinou 13. srpen na bývalém přechodu Checkpoint Charlie (obr. vpravo). Po mnoha protestech majitele pozemku a po diskusích a kompromisních návrzích na alternativní pomník byl 5. července 2005 odstraněn.

Nový pomník, věnovaný 128 ověřeným obětem berlínské zdi byl odhalen v květnu 2010 v rámci památníku Berlínské zdi na Bernauer Straße (obr. vlevo). Pomník s názvem Fenster des Gedenkens (Okna památky) je tvořen železnou zdí, do níž jsou vsazeny skleněné tabulky s fotografií oběti (není-li známa podoba, je tabulka z neprůhledného skla), její jméno, datum narození a úmrtí. V roce 2015 obsahovala 138 tabulek se jménem. V pomníku se však nachází 162 okének, takže popřípadě zjištěná nová jména bude možné doplnit.

Pád Berlínské zdi

„Generální tajemníku Gorbačove, pokud usilujete o mír, o blahobyt v Sovětském svazu, o uvolnění, přijďte sem, k této zdi. Pane Gorbačove, otevřete tuto bránu. Pane Gorbačove, zbourejte tuhle zeď.“ — Ronald Reagan v roce 1987 u Braniborské brány.

Pád Berlínské zdi 9. listopadu 1989 se odehrál stejně překvapivě jako její stavba. V posledních dnech své existence se východoněmecké stranické vedení zabývalo diskusemi o nutných změnách, mimo jiné i diskusí o hranicích. Na tiskové konferenci 9. listopadu 1989, přenášené televizí, předčítal člen politbyra, Günter Schabowski, krátce před sedmou hodinou večer jakoby mimochodem ze svých poznámek usnesení ministerské rady, podle kterého byly cesty i do západního zahraničí povoleny a mohly se uskutečnit přes všechny pohraniční přechody. Na otázku, od kdy toto usnesení vstoupí v platnost, odpověděl Schabowski, že „podle mého názoru ihned“ (což, jak se později ukázalo, nebylo správné, na druhé straně dokumentu, kterou Schabowski dostal, ale ve zmatku si ji nevšiml, stálo, že to má být od následujícího dne).

V příštích hodinách docházelo k hromadnému návalu na berlínských hraničních přechodech, kolem 11. hodiny večer východoněmecká pohraniční stráž kapitulovala, a kolem půlnoci proudily desetitisíce Východoberlíňanů přes všechny přechody do Západního Berlína.

Procesy s členy hraniční policie, zeď dnes

Až do roku 1997 se konalo více tak zvaných „procesů se střelci na zdi“, jejichž obžalovaní byli zodpovědní za povely ke střelbě na prchající. K obžalovaným patřili i Erich Honecker, Egon Krenz, Willi Stoph a Erich Mielke. Celkem bylo 35 obžalovaných zproštěno obžaloby, 44 jich bylo odsouzeno k podmíněnému odnětí svobody, 11 k odnětí svobody až do sedmi a půl let (mimo jiné i Egon Krenz).

Po pádu komunistického režimu došlo k postupnému odstranění většiny symbolů staré doby. Tomuto osudu neušla ani Berlínská zeď. Jedinými většími souvislými zbytky jsou tzv. East Side Gallery na břehu Sprévy a dva malé úseky – první mezi Postupimským náměstím (Potsdamer Platz) a Checkpoint Charlie a druhý na Bernauer Straße. Postupně se vybudovala i označující dlážděná čára, kudy Berlínská zeď vedla.

O historii zdi (a útěků přes ni) je možno se přesvědčit v muzeu Dům na Checkpoint Charlie (Haus am Checkpoint Charlie), které existuje již od roku 1963 (nachází se na stejnojmenném bývalém přechodu Checkpoint Charlie).

Tři příběhy za všechny

Střelba do vody: první smrtící kulka

Čtyřiadvacetiletý krejčí z Weissensee to měl jasné. Když začali stavět Berlínskou zeď, tak Günther Litfin ještě bydlel ve východní, ale pracoval v západní části Berlína a vybavoval si tam nový byt. Poté, co „spadla klec“, váhal jen pár dní. A 24. srpna 1961 odpoledne se odhodlal. Nemělo to vlastně být nic složitého, během předchozích dnů se podařilo z východního Berlína utéci přes nově budovanou bariéru mnoha lidem.

Litfin chtěl proniknout do Západního Berlína vodou u přístavu Humboldthafen, jenže východoněmecká stráž ho zpozorovala. Než mladík stačil přeplavat poměrně úzkou vodní plochu, zasáhla ho jedna z vystřelených kulek do hlavy – byl na místě mrtvý.

Günther Litfin nebyl sice první obětí Berlínské zdi (za tu je považovaná Ida Siekmannová, která se o dva dny dříve zabila skokem z třetího patra na hraniční ulici Bernauer Straße), stal se však prvním zastřeleným. Prostý památník, připomínající jeho zbytečnou smrt, můžete vidět na ulici Kieler Straße na východní straně kanálu.

Olga Seglerová: smrt v osmdesáti

Nebyla první ani poslední: v pohnutých dnech srpna a září 1961 se skokem z okna na Bernauer Straße podařilo utéci desítkám východoněmeckých obyvatel. Ulice totiž tvořila hranici mezi sektory a hraniční linie dokonce probíhala přímo u zdi domů na jižní, východoberlínské straně ulice – ze dveří (východoberlínských) domů se původně vycházelo rovnou na (západoberlínský) chodník. Po technickém uzavření hranice začaly východoněmecké úřady zatloukat dveře, zazdívat okna a obyvatele z hraniční zóny vystěhovávat.

Mnoho rezidentů jižní fronty Bernauer Straße na nic nečekalo a pokusilo se v srpnových a zářijových dnech 1961 dostat na Západ skokem z okna či sešplháním na chodník po improvizovaných lanech. Situaci dole monitorovali západoberlínští hasiči a snažili se uprchlíkům pomoci sítěmi a matracemi. Olga Seglerová byla sice jednou z mnoha, přece je však její osud výjimečný. V den pokusu o útěk, 24. září 1961, jí totiž bylo 80 let. Chtěla se dostat na Západ skokem z 2. patra, dole čekala její dcera, která v Západním Berlíně pracovala. Olga se však pádem těžce zranila a následující den zemřela.

Ze všech dosud zdokumentovaných příběhů Berlínské zdi, která v těch dnech právě vznikala, je Olga Seglerová nejstarší obětí. Její osud je tak dokladem faktu, že touha po svobodě a lepším životě nevyhasíná ani v pokročilém věku. Prostý pamětní kámen se jménem Olgy Seglerové najdete na Bernauer Straße.

Pád z balonu: poslední oběť 

Kdyby Winfried Freudenberg býval dokázal předvídat budoucnost, jistě by si svůj riskantní pokus rozmyslel. Jenže na konci roku 1988 ještě v komunistické NDR žádné světlo naděje vidět nebylo. Čerstvý ženáč Freudenberg žil ve východním Berlíně jen pár set metrů od zdi a i s novomanželkou Sabinou měli života v zadrátované zemi právě tak dost. Vznikl plán, který se dnes jeví jako šílený – Freudenbergovi se chtěli do Západního Berlína dostat balonem.

V zimních měsících 1988/1989 manželé ve svém bytě nepozorovaně sestrojili balon o průměru 13 metrů. Za tmavé noci na 8. března 1989 pak nastala hodina H, foukal mírný severovýchodní vítr, podmínky byly ideální. Jenže při napouštění balonu v plynové stanici si podezřelé aktivity všimli policisté a Winfried v panice do koše pod ještě ne zcela naplněným balonem naskočil sám, jeho manželka zůstala na zemi.

Balon s uprchlíkem překonal hraniční linii a téměř se mu podařilo přistát na západoberlínském letišti Tegel. To se však nakonec nepovedlo a po dalších několika hodinách, již za denního světla, Freudenberg při pokusu o druhé přistání z balonu vypadl a zabil se.

Winfried Freudenberg byl poslední obětí, která zahynula v důsledku Berlínské zdi. O pouhých osm měsíců později byla cesta volná.

Text a foto: VÝROČÍ PRO KAŽDÝ DEN