STARÁ ŠUMAVA: Sklářští mistři byli ostatními členy společnosti považování dříve téměř za kouzelníky

Sklářské řemeslo lidi odedávna fascinovalo stejně jako sklo samotné. Sklářští mistři byli ostatními členy společnosti považováni dříve téměř za kouzelníky, kterým pod rukama vznikala nádherná hmota.

Člověk, který se chtěl vyučit sklářskému řemeslu, měl dvě možnosti. První možností bylo narodit se do sklářské rodiny. Převzetí rodinné tradice bylo nejčastější. Většinou se sklářské řemeslo dědilo z generace na generaci. Tak vznikaly celé generace sklářských rodů, které bydlely v budovách okolo hutě. Žili zde nejen sklářští mistři se svými potomky, pomahači a učedníci, ale i účetní, topiči, taviči, sušiči, flusaři, stupaři, mistři zhotovující formy a další.

Děti sklářů od malička běhaly po huti a nahlížely sklářům pod ruce a pomáhaly s přidržováním formy již kolem osmi let věku. Dětská práce byla v té době běžná a přirozená. Nikdo se nad ní nepozastavoval a ani zákon ji nijak neupravoval. Chlapec, pokud byl menší, držíval formu, otvíral a při vyfukování skla zavíral formu zhotovenou ze špalíku bukového dřeva a po každém kusu ji namáčel ve vodě kbelíku. Po směně pásal kravky, kozu, husy a vypomáhal mámě doma, jak stačil. Když povyrostl, staral se v huti o vodu do korýtek a kbelíků, chodil pro pivo a mimo huť opatřoval smrkovou smůlu jíž se železné nářadí při práci potíralo.

Dnes by z téhle funkce měli zvláště fořti radost, tenkrát na kousku dřeva nebo i celého stromu tolik nezáleželo. Za potulek za smůlou lesem prolezl kluk odnašeč celý les, o každém hnízdě věděl, ptačím, veverčím, nic mu neušlo, co v lese létalo, chodilo, lezlo.

Druhou možností jak se naučit sklářskému řemeslu bylo putovat po sklárnách a pokusit se někde uchytit alespoň jako takzvaný zadák. Takto často putovali mladíci z velmi chudých rodin kolem dvanácti let věku. Nejníže v hierarchii postavenou pracovní pozicí byla právě práce zadáka. Zadák měl za úkol odnášet žhavé, čerstvě zhotovené výrobky do chladírny.

Chladírna byla místnost, kde výrobky postupně chladly na normální teplotu. Po rychlém zchlazení by totiž popraskaly. Zadák dostával spíše symbolický plat, a pokud nebyl ze sklářské rodiny, byla mu poskytnuta strava a bydlení. Ze zadáka se mohl stát pomahačem. Na pozici pomahače se většinou ukázalo, zda je pro mladíka vhodné pokračovat ve sklářském řemeslu, či není. Pokud byl dostatečně fyzicky zdatný, pečlivý a trpělivý, mohl se stát topičem nebo pomocníkem taviče.

Ve chvíli, kdy se mladík osvědčil a vytrval, mohl se teprve v této chvíli ucházet o možnost vyučení se sklářem. Aby mohl nastoupit do učení, byl nutný souhlas sklářského mistra a také majitele sklárny. Výuční doba trvala tři roky a bylo s ní spojeno mnoho povinností. Učedník musel kromě práce v dílně také dovážet do hutě křemen a zpracovat ho, pomáhat se spravováním a výměnou pánví ve sklářských pecích a pomáhat s výstavbou nových pecí. Všechny tyto práce navíc vykonával bezplatně.

Po dokončení učení se pořádalo slavnostní povýšení z učedníka na sklářského mistra. S povýšením musel souhlasit hlavní mistr i majitel huti. Obdržel výuční list dle povinnosti stanovené nařízením Marie Terezie. Nový mistr musel uspořádat oslavu pro celou huť. Často bývalo povýšení spojeno se svatbou. Bylo zvykem, aby nevěsta byla ze sklářské rodiny a chápala tak lépe potřeby skláře a celé huti.

Postavení sklářského mistra bylo velmi prestižní. Finanční situace sklářských mistrů byla nadprůměrná. V rámci společnosti byli považováni za pány a v případě, že vymysleli nový druh skla, či novou technologii výroby, mohli být dokonce povýšeni do šlechtického stavu.

Sociální pozice sklářů se ve společnosti vyměřovala i spotřebou piva, kterou si sklář mohl dovolit. Pivo bylo nutnou součástí skláren. Bylo velmi časté, že ke sklárně náležel i panský pivovar, který byl velmi výnosný právě díky pověstné žízni u žhavé pece. Co bylo na sklářské huti ale zakázáno, byl tvrdý alkohol. Pravděpodobně z toho důvodu, že by skláři nebyli druhý den schopni pracovat, a to nebylo kvůli nepřetržité práci u pece možné dopustit.

Co se týče stylu oblékání, dbali tovaryši na upravené oblečení, které je řadilo do střední vrstvy obyvatel. Jednalo se o bílé plátěné kalhoty, košili a zástěru. Dále pak o slaměnou čapku s mohutným kšiltem a nízké dřeváky. K tomu byly ve výrobě nutné silné rukavice. Oblečení mistrů bylo stejné, u nich se obzvlášť dbalo na upravenost a čistotu. K tomu nosívali modrý kapesník a důkladnou tabatěrku. Zvlášť v prostředí sklárny muselo být bílé oblečení náročné na údržbu. Slavnostní oblečení při příležitosti pasování učně na skláře byl naopak černý oblek a černá plochá hedvábná čepice.

Výrobní proces skla přímo závisel na trvanlivosti sklářské pece. Jelikož bývala nepřetržitě vytápěna téměř po celý rok, po vyhasnutí byla nutná její přestavba. V průběhu roku se daly vyměňovat pouze pánve, ve kterých se sklo tavilo. Provoz pece se dělil na dobu tavby a dobu zpracování skla. Tavba někdy trvala i dvacet šest hodin.

Pracovní doba sklářů se podřizovala tavbě a bývala rozdělena do čtyř směn. První směna začínala v pondělí ráno a končila dle potřeby zhruba o půlnoci. K tomu byly tři přestávky po půl hodině. Druhá směna začínala ve středu v jednu hodinu ráno a končila nejdřív ve středu večer. K druhé směně byli také tři přestávky po půl hodině. Třetí směna začínala ve čtvrtek večer a končila v pátek v poledne. Přestávka byla povolena jen jedna, a to od půlnoci do půl druhé ráno. Při třetí směně mužům po přestávce nosily jejich ženy černou kávu. Čtvrtá směna začínala v sobotu v poledne a končila v neděli ráno s přestávkou od půlnoci do půl druhé ráno.

Průměrná délka pracovní doby byla tedy kolem 16 hodin. Je nutné si uvědomit, že této práce se účastnily i děti, a to i kolem šesti let věku! V každé sklářské huti se směny mohly lišit, ve výsledku ale tavba trvala nepřetržitě.

Dalším nebezpečím, které ohrožovalo existenci skláren, byly časté požáry. V tradičních sklářských hutích, kde se stále topilo dřevem, muselo být dřevo na otop vždy dokonale suché. Dávalo se proto sušit do takzvaných sušáren. Jednalo se o místnost přímo nad chladící pecí, která byla permanentně vytápěna. Uprostřed sušárny stávalo vědro vody, které bylo nutné doplňovat, aby se dřevo v místnosti nevznítilo. Je nad míru jasné, že požáry byly obvyklé a většina požárů skláren začínala právě zde.

Zdroj: Medková Jiřina – Povídání o českém skle

A ještě ze vzpomínek starého skláře:

Pěkně se řeklo: pálit křemen ! Balvany křemene, nalámané ve skále, mnohdy s hranami jako nože ostrými, se musely na trakaři navozit do zvláštní, k tomu postavené pece, hezky veliké, někde blízko vody, studny, kašny, u potoka. Pec se musela jimi zcela vyplnit a pak se křemen pražil, až svítil, jak byl do bělá rozžhaven. Za plného žáru, žhoucí se vyhrabal pohrabáčem do zděné kádě se studenou vodou, stojící před tou pecí, kde rozpraskal na drobnější kusy a roztrhal se.

Bouchalo to když žhavý, oslnivě bílý kus kamene dopadl do vody, která se ve chvilce začala vařit v celé kádi klokotem, bublala, syčela a stříkala kolem. Pára, prosvícená žhavou pecí, valila se v růžových hustých oblacích, že nebylo na krok vidět, a učeň sotva postačil nosit novou vodu nahrazovat vyšplíchanou a káď dolévat.

Když ta káď, ta zděná nádrž byla plná obsah pece se do kádě vešel, nechala se voda trochu ochladit, vypustila se ještě horká a křemen se z ní vyházel. Byla to pořádná hromada. Pak se na trakaři odvozil do stupníku, zatím co pec chladla pro novou náplň, šel učedník, aby se mu žíly nezkrátily, dělat pánve.

Pálení křemene byla dřina příšerná. Všichni vyučení skláři do smrti s hrůzou na ni vzpomínali. Co trakařů se do pece vešlo, co se nashýbali při jeho rovnání do pece, co polen se k topení natahali a popele nevyhazovali, co se vody spotřebovalo a kolikrát je voda v kádi zuřivě bublající, prskající a vyhazující se do výše jako vztekem zmítaná, jen jen skočit rovnou na ně, kolikrát je opařila na rukou, nohou, obličeji!

Opařeniny se namazaly sádlem a znova do roboty, znova do dření, vyhrabávat, vyhazovat, vozit. Už v létě to bylo trápeni: v potu se chudák učedník koupal, motal se kolem potůčků kouřící vody, jak běžel od kádě do potoka, sotva dechu popadal v té pekelné parní lázni a v zimě?

Panebože, těch ubohých, mrazem rozpraskaných, krvácejících rukou, kdy se z jedné strany učeň pařil, až z něho kouřilo a z druhé strany mrzl! Zaskočil si k huti ohřát se u pece, rozmrznout, osušit a znova do mrazu, do dřiny. Kůň by to nevydržel, ale člověk vydržet musel, “učil se”. A všechno to zadarmo, to patřilo k učení, to byla povinnost, při níž si se krví potil. Takové učení trvalo tři roky, tři léta dření v huti na půl zadarmo, tři léta rasovské roboty místo odpočinku…..

Zdroj: vzpomínky Josefy Plešingerové

Připravuje: Miroslav KŮS ANDRES

Foto: archiv autora