STARÁ ŠUMAVA: Vzduch voní plodností nad vlhkou pokosenou travou a ves zaplavuje dusnou sladkostí

Milovaná krajina na Šumavě.
Tisíckrát jsem přešel lučním vrchem,
zvedal zrána v lesích ptačí hlasy,
večer vídal hory na smrt usnout,
v temném džbánu nosil světlo domů
odsud, plném vůní, lesa, květů.
Všechno bylo veliké a větší,
utonul jsem v zemi, byl jsem její,
jako dítě, dosud v těle matky.
Tráva s kvítím bujela v mých stopách,
stromy kořenily přímo v srdci,
zpěvní ptáci hnízdili v mých vlasech,
samo nebe leželo mi v rukou,
hory na prsa mi ulehly.………Josef Mühlberger 1928

Podél pěšiny se odměřeně pohybuje procesí velkokvětých růžových slézů, na nichž se motýli, včely a čmeláci zaujatě věnují svému řemeslu. Tam, kde se na okrajových místech zabydlila tráva, sídlí chudá čeleď: jitrocel zvedá své jemně vonící paličky, pampelišky rozstřikují košatými štětci žluté skvrny, nebo čekají, sotva odkvetly, na sebemenší náraz větru, který rozvane kulaté chomáče bílého chmýří sty a sty půvabných padáčků; pastuší tobolka nebo ptačinec se dají ještě každému poznat, ale kolem dokola nich se už prostírá jen anonymní masová mnohotvárnost všelikého rostlinstva, davová přesila přehlížených a nepovšimnutých druhů, které se uplatní jen jako součást celku..

Ptáci se ovšem i tady vyznají dokonale ve všech jednotlivostech, rovněž tak i slepýš se svým zlatohnědým hadím trupem. Teprve podíváme-li se ale i my sami konečně opravdu zblízka na ten bezprostředněš přirozený svět u našich nohou, zjistíme pestrou mnohočetnost obydlí a útočišť všeho toho pozemského bohatství hmyzí říše.

A pak se zatřpytí kosy na ramenou ženců a rosné ráno září jako krůpěj potu na jejich čele. Brzy je slyšet na lukách smích a ruch: senoseč ovládla stráně a údolí. Vzduch voní plodností nad vlhkou pokosenou travou a zaplavuje dusnou sladkostí celou ves, takže on, který střeží mír chalup, v opojení zapomíná sebe sama, svévolný jako čtveračivá šibalství dětských her se škádlivě zaplétá nenadálým vpádem do jejich reje; až se nakonec už jen vleče jako poryvy větru za humna a vraty až do světnice ke kamnům a motá se tam ženským kolem sukní tak dlouho, až je rozesměje jako to kdysi dokázali chasníci se svou znejmilejší.

Nad kolébkou zavane mazlivou něhou; jeho kštice se vůbec nejraději sklání nad dětmi a naslouchá věcem příštím z jejich drobounkých hrudí. V těch dnech mezi květem a zralostí plodů je zaplaven sám sebou v bezbřehém citu. Vlahé večery voní senem a jen občas cinkne do tmy okno dívčí komůrky. Šepot a smích se pak ponoří do snu letní noci. Ten jako sladké bezvládí se rozprostírá nade vším.

Celá ves je jedno jediné přízračné květenství, přesila květenství. Spí v něm tak hluboce, že v té propasti spánku ani nezaslechne velebný hlahol vesnického zvonu, který pozemsky vroucně slaví samo božství života. Mezitím se čas naplňuje jako plody zaokrouhlující se víc a víc. Zralost se klade na celou výměru polností, těžká a hustá stoupá míznatá šťáva do stébel, než v nich léto ztuhne do konečnosti tvaru. Stíny klonících se květů už dávno odvanuly; teď zní praskot plných stébel.

Pak zažehne pole řinkot kos. Sečou, ale zdá se jim, jako by razily silou větší než svou vlastní hluboké štoly do řad výše dospělého muže. Je tomu tak. Léto hoří ve tvářích. Je to mužná síla plnosti času a práce. Oko mračně planoucí starostí, únavou a prachem, hrdlo se všemi ženci kolem žízní vyprahlé a vyprazdňující s nimi džbán ryzího truňku; přes okraj, kde nasazuje své rty k plnému doušku, pije na radost z díla. Drží pak na uzdě při vjezdu frkající hřebce před vysoko planoucími fůrami naložených vozů, jako by vjížděla zuřivá spřežení samotné letní bouře.

Není to však nijaký zápas, který je obklopuje halasem. To jen požehnání polí si vyprošuje vstup pod vesnické krovy, než podzimní nečas zmarní všecky plody zemské. Po posečených polích a omoklých lukách klopýtá ošálená Smrt v kalném bezčasí. Vždycky ji ošálí a oklamou ty harašící ratolesti a přezrále osmahlá tráva. Pod ní, v zešedlé zemi, zůstalo přece všechno naživu. Nic jí nenechá ten druhý, věčně mladý a živoucí, a už vůbec nic v těch hnědavých lidských staveních; když už, bláhová, vyveze na své smrtné káře ze vsi nějaké to choré tělo, dostane z něho nakonec jen to své, co opravdu propadlo času. Smrt nemá přece vskutku nikoho z těch, kdo leží v hrobě, nanejvýš tu tělesnou schránku, daň zemi. Ti všichni, kdož ve vsi umřeli, žijou dál v myslích lidí,v tom věčně živoucím světě………

Karl Franz Leppa Hoam!, 1964 Jan Mareš

Připravuje: Miroslav KŮS ANDRES

Foto: archiv autora