STARÁ ŠUMAVA: Nejvíce dehtu dá dříví pryskyřičné čili smolné, jako jest dříví sosnové čili borové, jedlové
Jedinečný záznam o způsobu provozování dehtářské pece najdeme v časopise “Český lid” v čísle XXII z roku 1913. Autor K. Batěk v článku “Kolomaaaz, kolomaz” cituje však zdroj ještě výrazně starší, a sice popis pocházející od Colloredomansfeldského lesmistra Viléma Havelky roku 1823:
Když z jehličného dříví olejnaté částky silným horkem náležitě vyženeme a schytáme, dostaneme mezi jiným známou zčerna-hnědou, hustou, tekutou, olejnatou kolomaz.Ne sice všeobecně, ale přece obyčejně pálí se kolomaz pod dohlížením lesníků na účty vrchnosti. “Lesovní” musil tedy míti potřebné známosti o pálení kolomazi a dokázati známost tuto zvláštní zkouškou…….Nejprve vychází hustý vodnatý dejm, nebo pára z korejtka, potom následuje nahnědá voda, která se vyleje. Ještě později, zároveň s tou vodou, přichází požloutlá mastnota, která slove syrový terpentýn; ten se jakožto nejlepší tuk pro sebe shromáždí, a ním se potom stejně kolomaz mastí. Konečně ale zčernahnědá hustá kolomaz odteče, která se buď tak, jak jest, zpotřebuje, anebo s nejhustší hmotností posléz tekoucí na černou smolu zvaří…….
Tyto produkty vznikaly suchou destilací dřeva, takže při pálení uhlí vznikal také dehet či kolomaz. Dehet se používal od středověku na příklad v kožedělné výrobě jako impregnace a v kombinaci s lojem také jako mazivo. Pokud se z výroby kolomazi stal samostatný obor činnosti, pak ji vykonávali dělníci zvaní již nikoli uhlíři, ale kolomazníci či smolaři. Toto označení také někdy přecházelo na obchodníky s těmito produkty.
Pece na kolomaz měly – na rozdíl od pecí užívaných k výrobě samotného dřevěného uhlí – od topeniště oddělený a samostatný destilační prostor. Smolárna, jak někdy bývala též nazývána pec na kolomaz, měla nejčastěji podobu kopulovité stavby z jílu, s otvorem v dolní části na vsazování dřeva do pece a dalšími průduchy na odvádění plynných zplodin. Vnitřní jílovitá stěna byla obestavěna kamenným pláštěm. Prostor mezi stěnami sloužil k vytápění, vlastní prostor uvnitř se plnil dřevem pro výrobu smoly.
Díky sálání tepla do vnitřního prostoru přes vnitřní plášť vznikaly z naskládaného dřeva tekuté zplodiny, zvané dřevěný ocet a dehet, které se srážely na stěnách a následně stékaly dolů na dno pece. Toto dno bylo mírně skloněné směrem k odtoku, aby kýžené produkty mohly být jímány do nádob u pece. Přesněji řečeno, schraňoval se pouze dehet; dřevěný ocet byl pro výrobce odpadem. Zázemí k této „výrobní jednotce“ tvořily jednoduché kůlny, umístěné poblíž kolomazné pece. V jednom z těchto přístřešků býval uskladněn popel z předchozích výpalů, v dalším pak zasmolená polena. Samotná kolomaz byla uskladněna v sudovitých nádobách.
Popis technologie získávání kolomazi zařadil do své knihy Umění lesní Georg Ludwig Hartig: „Má-li se získat dobrá, zčernalá, tekutá a olejnatá kolomaz, je dobře pozornost mít především na vybírání a přípravu dříví k pálení kolomazi příhodného. (…) Všecko jehličnaté dříví dává kolomaz. Ne však každý jehličnatý druh a kus na kolomaz tak hojný jest, abychom ji s užitkem z něho dobývali. Nejvíce dehtu dá dříví pryskyřičné čili smolné, jako jest dříví sosnové čili borové, kosodřevinné, jedlové. Zvláště příhodné k pálení kolomazi jsou však borovice. Nejvíce kolomazi vydávají kořeny a pařezy starých, před několika lety skácených borovic, a to takový, ve kterých se jakoukoliv náhodou tolik pryskyřičné a olejnaté mízy nashromáždilo, že ji po žlutohnědé barvě, po silné vůni, po neobyčejné tíži dříví a na kmeni po černém povrchu znamenati můžeme.“
Kromě výše popsaného typu dehtářské pece se k získávání dehtu používalo pálení dřeva v milíři. Záleželo na velikosti milíře, zda hlavním produktem bylo dřevěné uhlí, nebo kolomaz. Milíř na kolomaz míval menší rozměry. Mezi důležitější specifika kolomazného milíře však patřilo, že před jeho vlastní stavbou se prostor milířiště vydláždil kameny do podoby kruhu přibližně o čtyřmetrovém průměru. Tato plocha musela spád od obvodu směrem do svého středu, kde byl zařízen odtok pro dehet. Jednalo se tedy svého druhu o kamennou „vanu“ s vypouštěcím otvorem uprostřed. Dřevěné potrubí pod milířem vyvádělo výsledný produkt k obvodu milíře, kde byla dehet jímán. Jako ochrana před deštěm se nad kolomaznou pecí obyčejně stavěl jednoduchý šindelový přístřešek, který byl podpírán čtyřmi dřevěnými kůly v nárožích.
Samotná stavba „kolomazného milíře“ probíhala tak, že se na kamenný podstavec skládala naštípaná polena do tvaru veliké homole tak, aby byl uprostřed ponechán volný průduch. Povrch této homole se musel utěsnit vrstvou jehličím a úlomky větví. Následně se tento posyp milíře zapálil, čímž oheň pronikl také dovnitř milíře a na jeho povrchu vznikla vrstva popele. Tato vrstva se ještě doplnila zásobou popele z předešlého milíření, aby oheň uvnitř milíře byl náležitě utlumen. Když dříví přešlo do fáze doutnání, postavila se nad milíř stříška, aby byl chráněn před vlhkostí. Z „kolomazného milíře“ vytékal dehet. Teprve další destilací s následným přidáním speciálních přísad se dehet měnil na kolomaz. Tímto způsobem se kolomaz získávala v některých lokalitách ještě počátkem 20. století, avšak jednalo se o těžké, špinavé a málo produktivní řemeslo.
Zdroj Hartig, Georg Ludwig: Umění lesní I.–III. Praha 1823
Záznamy o provozování dehtařských pecí na našem území mizí postupně během druhé poloviny 19. století, přestože např. uhlířství (coby asi nejpříbuznější řemeslo) přežilo až do poloviny století dvacátého. Produkty získávané z pecí byly vytlačeny alternativami vyráběnými ve velkém měřítku chemickým průmyslem, převážně z ropy a jejích frakcí…..
Připravuje: Miroslav KŮS ANDRES
Foto: archiv autora
