STARÁ ŠUMAVA: Zvědavý tkadlec, který vystrčil hlavu z okna, nemohl ji stáhnout zpět, měl nasazené parohy
Co všechno vás může podle pověsti na Šumavě potkat. Věřte, nevěřte……
Vznik pověstí o divém lovci byl jistě dávný a podněty byly čerpány z mnoha pramenů. Lid žil v minulosti v mnohem užším styku s přírodou, a při všeobecně nízké vzdělanosti si samozřejmě neuměl vysvětlit řadu nápadných přírodních úkazů, jako bouře, hrom a blesk, táhnoucí mračna na obloze, vznik mlhy. Živnou půdou pro vznik pověstí vůbec byla obecně panující pověrčivost, vliv měla i zjitřená fantazie. V pověstech jsou při divoké honbě vždy více popisovány zážitky sluchové než zrakové.
S divým lovem se setkávali hlavně lidé, kteří měli co činit venku – sedláci, dřevorubci, lesníci, lovci, pastýři, dále venkovské ženy, náhodní pocestní, šumaři, tuláci a jiní světem jdoucí. Pokud se týče doby divoké honby, probíhá většinou v noci a zvláště ve čtvrtek.
Podle některých pověstí objevuje se divý lovec po celý rok. Divý lovec nejčastěji vzezření starého myslivce s ohnivýma očima, někdy ale držel hlavu v podpaží. Měl myslivecký oděv šedý nebo zelený, někdy bílý šat, vysoké boty, klobouk, vlající plášť, tesák, lovecký roh, pušku. Většinou jel na koni, seděl i obráceně v sedle. Mohl si odpočinout jen na železe, skály ho neunesly. Jezdil buď sám, většinou ho však doprovázela celá družina. Jeho kůň různé velikosti byl bílý, černý nebo ohnivý, někdy bezhlavý, někdy tříhlavý a třínohý nebo s jelení hlavou. Z očí a nozder koně šlehal oheň, od kopyt mu létaly jiskry a ledová tříšť. Byl provázen smečkou psů o různém počtu, kteří byli bílí, černí nebo ohniví. Měli žhavé oči, vydechovali oheň a páru.
Složení tlupy pohybující se na černých koních nebo pěšky bylo velmi různorodé. Někdy to bylo divoké vojsko duchů se smrtkou a jinými přízraky, s čarodějnicemi proměněnými ve vlky, lišky, kočky, jindy vojsko mrtvých obého pohlaví složené z křivopřísežníků, sudičů, lakomců, pomlouvačů, smilníků, podvodníků, opilců, sebevrahů.
Divokou honbu bylo častěji slyšet než vidět. Byla doprovázena příšerným hlomozem, křikem, pískáním, řinčením zbraní a chřestěním postrojů, hlaholem lesních rohů, štěkotem a vytím psů, supěním a ržáním koní, údery koňských kopyt, práskáním bičů, střelbou, hvízdáním a skučením větru. Tlupa se pohybovala po zemi, po skalách, po vodních hladinách, proháněla se jako vichřice a bouře v lesích nebo letěla vzduchem jako mračno.
Divý lovec buď projíždí svou honitbou bez cíle, anebo většinou pronásleduje se svou družinou nějakou kořist; jen výjimečně je sám pronásledován, prchá před tlupou pekelných děsů. Pokud je složení družiny charakteru “divé honby”, jsou pronásledovány divoženky a jiné lesní příšery, je štvána zvěř – srnčí, zajíci, jeleni; ti mívají mezi parožím uvázaného lotra, který je otloukán o větve do krve.
V lese jsou pronásledováni zloději a pytláci. Tlupa zajímá i lidi; buď je ujezdí k smrti nebo je vrátí až sedmý den nemocné, anebo je naleznou daleko od místa, kde byli původně. Tlupou jsou bráni s sebou též koně, nejsou-li dobře ustájeni; a ráno bývají nalezeni zpěnění.
Když se setkáte s divým lovem, jede-li kolem, nesnáší vysmívání a vůbec neuctivé chování, volání či napodobování troubení a štěkotu, pískání; nejlépe je vůbec se nedívat, vrhnout se obličejem k zemi, mlčet, ruce buď zkřížit na prsou nebo je roztáhnout jako kříž.
Byla známa i další ochranná opatření – doběhnout ke křižovatce, postavit se na bílý šátek a udělat kolem sebe kolo z posvěcené soli, petržele nebo česneku. Některé příklady z minulosti. Zvědavý tkadlec, který vystrčil hlavu z okna, nemohl ji stáhnout zpět, poněvadž měl nasazeny parohy; pastevec napodobil štěkání a dostal úder až upadl; sedlák šlehl bičem po psu a druhý den onemocněl, aj.
Volal-li nebo pískal někdo na psa, bylo nebezpečí, že se pes oddělí od smečky, přijde do domu a zůstane ležet celý rok u krbu – ve dne proměněn v kámen, v noci oživlý, strašlivě vyjící. Když tlupa shodila na střechu koňské sedlo, znamenalo to smrt někoho v domě.
Pokud se týče lovu jako takového je známo, jaké neobvyklé lovecké podniky pořádali šlechtické rody. Lov jako výsada šlechty byl lidem nenáviděn; divoké jízdy ničící úrodu, lovecké roboty, kruté tresty za pytláctví a lesní pych, to vše zůstalo neblaze zapsáno v mysli lidu. Všechny uvedené podněty byly přetvořeny podáním generací a vyústily v pověsti o nadpřirozených bytostech divých lovců a divokých honeb.
Zdroj: Historie myslivosti
Připravuje: Miroslav KŮS ANDRES
Foto: archiv autora
