STARÁ ŠUMAVA: Shrbené ženy chodily na lesní trávu s vírou, která se předávala z jedné generace na druhou
Den co den bylo vidět jejich shrbené postavy, jak po celé hodiny shromažďovaný náklad s námahou a vzdechy přepravují domů ať už v nůši či krosně na svých zádech, nebo před sebou v trakaři. Jaká radost, když konečně složily svůj náklad před dřevěnou chýšku a mohly bez starostí hledět vstříc dlouhé a kruté zimě!
Bodrá žena s nůší trávy, která má s mnoha jinými ještě na placený “Graszettel” (poukázku na trávu) právo, že může knížecích schwarzenberských revírech trhat trávu (žnout ji je zakázáno, tajně se to však beztak činí). Jen tak je možno mnoha chudým obyvatelům Šumavy, místním chalupníkům a dřevorubcům, chovat si krávu a se skrovným výdělkem z práce v lese uživit často opravdu početnou rodinu, bohatou dětmi…
Ti, kteří neměli vlastní pastviny, tedy zejména dělníci v lese, na pilách a řemeslníci, získávali krmení pro svůj dobytek jen velmi obtížně. Pokud měli tito chalupníci nějaký kousek pozemku a sklidili na něm seno, sloužilo výhradně pro zimní krmení. Kravička nebo koza jim dávala významný základ jejich stravy, mléko. Jejich kravička či koza byly přes léto odkázány na lesní trávu.
Na lesních pasekách nebo světlinách vysekávaly ženy trávu a odnášely ji domů. Ženy se vydávaly v malých skupinách na lesní trávu vždy brzy ráno. Povolení k vysekávání trávy jim prodávali hajní. Na nově osázených pasekách bylo vysekávání trávy v prvních letech po výsadbě zakázáno. Ženy však měly nejen zkušenosti, kde je dobrá tráva, ale i „kde je čistý vzduch.“ Během cesty si samozřejmě poklábosily, ale když došly na místo sekání, „zastavily se jazyky a rozkmitaly se ruce se srpy.“
Posekanou trávu dávaly většinou do nůší nebo do velkého plátěného rance. Obtížné bylo vstávání s plnou nůší nebo rancem a s nákladem trávy chodily ženy zvláštním krátkým, velice rychlým krokem, který se spíše podobal běhu. Náklad se v tomto rytmu rozkýval a byl prý lehčí.
Ranní „travní směna“ končívala asi v devět hodin dopoledne. Následovalo vysypání nákladu, příprava dávky pro polední krmení kravky nebo kozy. Zbytek trávy se rozhodil na plácek u chalupy k usušení. Žena rychle uvařila oběd a v poledne „nakrmila manžela v zaměstnání, po něm ostatní rodinu a sebe, musela umýt nádobí, obstarat děti“ a znovu do lesa na trávu. Po návratu pokračovala v dalších domácích pracích včetně večerního krmení a dojení. Když den nebo dva pršelo tolik, že na trávu nemohly, byly nervozní a bědovaly, že v zimě nebude dost krmení.
Na stáří, když již neunesly těžkou nůši nebo plachtu plnou lesní trávy, šly na trávu alespoň s košíkem. Tyto ženy nezadržel od vysekávání lesní trávy ani vysoký stupeň těhotenství. Na lesní trávu chodily s vírou, která se předávala z generace na generaci: „Všechny své hříchy si bohatě odpykaly na zemi, a když potom stanuly před svatým Petrem, stačilo mu povědět, že celý život chodily vysekávat lesní trávu a brána nebeská se jim dokořán otevře……….
Zdroj: František Schusser, regionální historik
Připravuje: Miroslav KŮS ANDRES
Foto: archiv autora
