STARÁ ŠUMAVA: Těhotná žena do porodu pracovala, dítě se jí narodilo třeba na poli nebo při cestě z trhu

Mnoho starých zvyků a mravů, které se na Šumavě uchovaly, váže se k narození člověka, ke svatbě muže a ženy a také k lidské smrti; dále i k času setby a sklizně, k vyhánění dobytka na pastvu a ke shánění z ní.

Za dívčích let tvoří svátky, poutě, známosti a lásky, taneční zábavy na vsi světlé body, které potěší srdce a ulevují od lopoty všedních dnů; jak se ale žena už jednou vdá, jsou pro ni i ony ztraceny a k práci ještě větší se přidružují odříkání, sebeobětování, starosti a nesnáze s domácností, manželem a dětmi. Přitom nelze počítat s nějakou šetrností k slabšímu pohlaví či něžnými ohledy vůči němu; žena musí vždy v práci držet krok s mužskými výkony.

Narození dítěte bylo běžnou událostí, vždyť v rodině bývalo osm až deset narozených dětí. Bohužel, většina narozených dětí se nedočkala dospělosti. V těhotenství se žena chránila před řadou věcí, které by negativně mohly ovlivnit život jejího budoucího dítěte. Neměla se ohlížet a neměla potkat ošklivého člověka, protože pak by bylo její dítě ošklivé. Budoucí rodička nesměla jíst jahody, houby a ryby. Těhotná žena až do porodu pracovala a stávalo se, že dítě se narodilo na poli nebo při cestě z trhu.

Před „těžkou hodinkou“ byla budoucí rodička ukládána „do kouta,“ protože postel rodičky stávala vždy v rohu místnosti, v koutě. Při porodu pomáhala rodičce její matka či jiná zkušená žena, méně často i „porodní bába“. Po porodu zůstávala rodička nejméně osm dní na lůžku a v šestinedělí nesměla nic těžkého zvedat ani nosit. Po porodu dostala rodička slepičí polévku, která se podávala ve zvláštním hrnci, který byl nazýván „koutňák“ a měl ucho přes hrdlo. Tomuto „koutňáku“ se připisovala zvláštní magická moc, která chránila rodičku.

Obdobná magická moc se připisovala i plachtě „koutnici“, jíž se po porodu zakrývalo lože, kde odpočívala rodička. Novorozenci se po porodu nejdříve požehnalo, všichni v místnosti museli mlčet a jako první směla promluvit s dítětem matka. Do první koupele dítěte se vložil peníz, aby novorozenec byl bohatý. Tento peníz z prvé koupele připadl porodní bábě nebo ženě, která rodičce pomáhala při porodu.

Novorozenec se ukládal do kolíbky vedle postele matky nebo se ukládal do košíku, který byl zavěšen nad postelí rodičky. Matka mohla v obou případech natáhnout ruku a narozené dítě pohoupat. Ke křtu šli oba rodiče, často až po šestinedělí, spolu s kmotrem a v kostele bylo novorozenci dáno jméno a bylo zapsáno do matriky.

Již před porodem se rodiče dohodli se svými známými, kdo bude kmotrem narozence. Pokud se jednalo o rodinu stejně váženou a majetnou, považovalo se za nepřístojné tuto prosbu odmítnout. Dětem podruhů chodil za kmotra hospodář, u něhož rodina žila. Kmotrovi připadla povinnost obejít vesnici, oznámit narození dítěte a pozvat sousedy ke křtu. Být kmotrem znamenalo vytvořit si k dítěti zvláštní vztah na celý život, který se blížil vztahu rodičů.

V den křtu přišel kmotr do domu rodičů v nejlepších šatech, dítě dostalo na hlavu vyšívaný dětský čepeček, bylo zabaleno do povijanu a pomocí plachetky přivázáno na tělo kmotra. Do povijanu vložil kmotr dítěti stříbrnou minci a růženec, často i svatý obrázek. Velmi často dostalo dítě křestní jméno po kmotrovi či kmotře. Pokud bylo křtěno děvče, dostávalo místo stříbrné mince většinou šperk.

Po křtu následovala oslava v hostinci. Bylo zvykem, že kmotra pila víno a kořalku a kmotr pil pivo. Pokud kmotři pili příliš, tak se říkalo, že pokřtěné dítě bude pijan. Pro příbuzné a přátele bylo připraveno pohoštění v domě, většinou koláče a káva. Rodiče při narození dítěte většinou zasadili strom, což bylo nařízení císaře Josefa II.

Když matka přestala dítě kojit, položila před něj na stůl knihu, růženec, peníze, metlu a cukr. Podle toho, na co dítě sáhlo, odhadovala se jeho budoucí povaha. Zda bude vzdělané, zbožné, zámožné, silné či bude mít oblibu v jídle. Kromě dětí, které se narodily v „manželském loži,“ rodily se poměrně často děti i ženám, které nebyly vdané. Takové ženy byly vždy odsuzovány a často vyřazeny ze společenského života. Takto narozené dítě se nazývalo „panchart“ a každý jím opovrhoval. Matka nemanželského dítěte upekla ve formě pečivo ve tvaru nemluvněte,kterému se říkalo rodeník. Tento rodeník odnesla otci, čímž veřejně oznámila jeho otcovství. Když muž rodeník přijal, uznával dítě za své a tím se hanba svobodné matky zmenšila.

Zdroj: František Schusser

Připravuje: Miroslav KŮS ANDRES

Foto: archiv autora