STARÁ ŠUMAVA: Spatřili velkého černého psa, jak tlapami a zuby trhá boudu, jako by ji chtěl zbourat
Šumava se někdy hrozivě chmuří, jindy zas vystavuje pyšně na obdiv sametový háv, zdobený záhyby strání a lemy průseků, nejčastěji však mívá čelo schoulené v mracích a obočí obepjato mlžnými věnci, jako by kolem něho dýmaly řady milířů.
Když před mnoha lety žili v hloubi Šumavy ještě medvědi a vlci, rysi a divoké kočky, když nad zeleným mořem jedlí a smrků jen tu a tam značil sloup kouře místo, kde stojí skelná huť či milíř uhlířův, když sporá lidská sídla pak bylo lze najít toliko na ojedinělých vyklučených místech. Při túře Šumavou s očima dokořán lze v lese místo ruin spatřit prosperující sklárnu, hamr, pilu. Lze slyšet klapot otáčejícího se vodního kola. A podobně i na bývalých uhlířských místech si lze představit poskládanou kouřící kopu a poslechnout rozprávění stříbrovlasého dědy o časech dávno zašlých, o válce a hladu, o uhlířích a smolařích, pálících tu kdysi milíře……….
Uhlířství, jedno z tradičních „lesních“ řemesel, vyžadovalo fortel jako každé jiné. Uhlíři sice byli formálně poddanými vrchnosti, na jejichž pozemcích sídlili, ale měli větší míru osobní svobody, materiální úlevy a dokonce značné výhody, třeba právo pastvy dobytka ve vrchnostenských lesích.
Postavit milíř, dovedně v něm zažehnout oheň a udržovat proces prouhelnění tak, aby neproběhl příliš rychle a zbrkle, nebylo jednoduchou záležitostí. Navíc měl život v lese svá úskalí – nešlo o hejkaly a bludičky, v ty uhlíři stejně nevěřili, ale o život v ústraní, nebezpečí úrazu, možnost snadného nachlazení při práci u horkého milíře za chladného počasí i o nebezpečí přepadení, či loupeže.
Po lese se potloukal leckdo. Chyceného lapku ovšem čekala „lesní spravedlnost“ uhlíři mu na pařezu sekerou usekli čtyři prsty pravé ruky. Traduje se také, že mnohý z nich skončil ve žhnoucím milíři nebo v hlubokých jámách, do kterých byli chytáni vlci…..
V lesích se také sbírala smůla a tu ke své práci potřebovali ševci, bednáři a další. Odčerpávání smůly však poškozovalo porost, proto byla tato činnost někdy zakazována (v několika vrchnostenských instrukcích se dokonce objevilo nařízení, že myslivci mohou zastřelit jako škodnou lidi, kteří přes opakované zákazy poškozují les a berou smůlu).
Smůla se získávala tak, že se do kůry stromů udělala zvláštní škrabkou řada zářezů, pod něž se upevnila miska. Doma smolař smůlu čistil, přepouštěl a ukládal do soudků, v nichž ji pak odvážel na trhy. Smolaři se dali rozeznat podle vzhledu, protože byli nejšpinavější ze všech obyvatel šumavských vesnic.
V 19. století tento způsob obživy zanikl. Dehet a kolomaz se vyráběl tak, že do zvláštní pece se naskládala borovicová polena, v nichž bylo dostatek pryskyřice, kousky ztuhlé smůly s kůrou, odštěpky loučí apod. Vlastní pálení probíhalo na principu suché destilace. Pec z kamenů se po naložení dřevem uzavřela, rozdělal se oheň, který pec rozpálil. Pak se otevřely průduchy v horní části pece, jimiž unikala pára. Ke dnu v důsledku žáru odkapávala dehtová hmota, která se kanálkem odváděla do přistavené nádoby.
A ještě jednu pověst: Na Šumavě kdysi uhlíři pálili dřevěné uhlí. Dva z nich založili na místě, kde ještě nikdy předtím nebyli, nový milíř. Takový milíř se musel ve dne v noci hlídat, proto si při něm postavili tradiční boudu z větví a chvojí. Moc se v ní nevyspali. Hned první noc je probudilo vzteklé vrčení, praskání a hrabání. Netušili, co se děje. Pak spatřili velkého černého psa, jak tlapami a zuby trhá jejich boudu, jako by ji chtěl zbourat. “Jedeš potvoro!” vykřikl mladší z uhlířů a přetáhl psa po hřbetě polenem.
Zvíře zařvalo strašným hlasem, vymrštilo se na střechu – a rázem celá bouda vzplála mohutnými plameny! Jen tak tak, že uhlíři stačili utéct. Teď už jim bylo jasné, že na ně útočila nějaká pekelná stvůra. Sotva se přehoupla půlnoc, pes tu byl zase. Tentokrát se chránili světcenou křídou a před mocnými znameními se pes nemohl přiblížit, a tak obíhal okolo ve velkých kruzích a bez ustání vyl tak strašlivě, že oba muži do rána oka nezamhouřili.
Uhlíři se rozhodli, že proklaté místo opustí. V tom si ten starší vzpomněl, jak od svého děda slýchával, že takový černý pes střežívá zakopané poklady. Zkusili tedy na místě, kde se marně pokoušeli přenocovat, kopat. Šlo to těžko, zem byla plná kamení a prorostlých kořenů. Už toho chtěli nechat, když se ve vyházené hlíně zablýskl kousek zlatého plíšku. To je povzbudilo, kopali hlouběji.
Najednou narazili na lidskou kostru. Po pravé ruce jí ležel rezavý rýč a po levé puklý džbán plný zlaťáků. V tom se nad nimi ozvalo zavytí, až jim ztuhla krev v žilách. Na hromadě vykopané země stanul černý pes. Pes začal zuřivě hrabat a zasypával muže sprškami hlíny. Hned je napadlo, že je chce zaživa pohřbít u kostry tajemného rytíře a utíkali ze všech sil pryč. Uhlíři na víc nečekali a snažili se dostat co nejdál z neblahého místa. A ani po mnoha letech se žádný z uhlířů neodvážil založit tam milíř.
Zdroj: Řemesla našich předků
Připravuje: Miroslav KŮS ANDRES
Foto: archiv autora
