STARÁ ŠUMAVA: Velikonoční neděle byla dnem, který se prožíval v rodinném kruhu, bez přátel
BOŽÍ HOD VELIKONOČNÍ NA ŠUMAVĚ….
Na Velikonoční neděli činí slunko tři skoky……….
Na Velikonoční neděli neboli na Boží hod velikonoční si křesťané připomínají vzkříšení Ježíše Krista. Končí období vážnosti a začíná období radosti a oslav nového života. Vzkříšení Ježíše Krista je pro křesťany centrálním bodem jejich víry – smrt není konec, ale začátek nového života.
Lidé si nechávali posvětit přinesené jídlo. Lidé posvěcené jídlo pak sami snědli, někde už po mši, nebo ho dostalo hospodářství, aby se mu dobře dařilo. Aby byla voda, rodily stromy i pole a zvířata byla zdravá. Tradice velí, že kus posvěceného pokrmu měl dostat i každý host v domě, ať už šlo o vrchnost či žebráka.
Bylo nepsaným pravidlem, že v neděli se nesmí nezametat, nestlat, nevynášet hnůj z chlévů, nemýt nádobí, nešít, nečistit boty. Muži pletli pomlázky, ženy pekly beránky a mazance. Ten patří mezi nejstarší obřadní pečivo u nás, i když dříve se dělal podle receptu, který obsahoval sýr a vejce. Tvar bochánku má záměrně, aby připomínal chléb, boží dar. Dnes už se to vidí málokdy, ale dřív každý mazanec musel být naříznutý křížem, aby připomínal umučení Kristovo. „Dáte-li kus mazance, dostanete mládence,“ říká jedno staré pořekadlo, a tak není divu, že tímto pečivem mladé dívky vítaly návštěvníky ve stavení.
Protože Ježíš Kristus vstal z hrobu, přicházelo jaro a skončila doba postní, byl prostor pro radost a zábavu. Opět se odhalují oltáře, předtím na znamení smutku zastřené, a konají se slavnostní bohoslužby. Na slavnostním stole nesměl chybět velikonoční beránek – symbol Kristovy oběti.
Na Šumavě lidé věřili, že vzpomínka na to, že člověk jedl o Božím hodu velikonočním posvěceného beránka, pomůže nalézt ztracenou cestu zbloudilci v lesích. Děvčata chodívala po vsi se stromkem zdobeným barevnými stuhami, které přinášely radost a zdraví. Zábavy začínaly na Hod boží již při východu slunce. Objeví-li se slunce na čistém nebi, věští to pěkné léto a bohatou úrodu.
Říkalo se také, že slunce tančí radostí nad vzkříšením Páně. Neděle byla dnem, který se prožíval v rodinném kruhu, bez přátel a známých. Celá rodina se sešla u svátečně prostřeného stolu, otec oloupal vařené vejce a rozdělil ho na tolik dílů, kolik bylo přítomných osob. Každý svůj kousek snědl, neboť podle tohoto zvyku platilo, že kdykoliv by tento rok někdo z rodiny zabloudil, stačilo vzpomenout si, s kým vejce jedl a bezpečně se vrátil domů.
Muří noha (ochranný amulet proti čarodějnicím)
Zvláštní druh muří nohy znali v částech Šumavy. Tam naloupou z vrbového proutí posvěceného o Květné neděli v kostele tenké proužky kůry a čtyři díly z nich sestaví do tvaru propleteného kříže. Pět takových křížů pak opět sestavených do podoby většího kříže přibity o Velikonoční neděli na dveře stáje má zabránit můrám i čarodějnicím, aby uškodily domácímu dobytku.
Obyčej se v polovině 19. století na Šumavě popisuje: “Mladé hospodyňky a vyšňořené dcerky… v levé ruce modlitby se šátečkem, v pravé ruce uzlík sněhobílý a v něm talíř s mazancem a vejci, červeně, modře, žlutě i jinak barvenými. Při hrubé postavila v kostele každá svůj uzlík před sebe a když bylo po mši, kráčely všechny k hlavnímu oltáři a kladly uzlíky své na oltář ku posvěcení. Když se tak stalo, odstoupily opět do lodi chrámové, pan farář vystoupil ze sakristie a jakmile vystoupil, spustili hudebníci na kůru pochod a hráli jej tak nadšeně, jako by o nějakém svatebním průvodu. Zatím světil pan farář mazance a vejce, a když bylo po svěcení, hospodyňky a dívky si požehnané věci opět vzaly a odnesly. Doma je postavily na stůl, hospodář požehnav ještě křížem věci ty, ukrojil před obědem každému domácímu po krajíčku mazance a dal každému i po vejci.”
Vzpomeňme ještě jeden skutečný příběh z Velikonoc, který se odehrál v Sušici a účastníkem byl Karel Klostermann. V roce 1859 zažil prolomení dřevěného mostu přes Otavu pod procesím poutníků, jenž šli o velikonoční půlnoci z kostela na vrch ke kapli Andělů strážných. Tehdy v noci z neděle na druhý svátek se při pobožnosti prolomil most pod věřícími, kteří se tam sešli u mostní kaple ke kázání a k modlitbám…, zuřila právě tyfová epidemie a hrozila válka s Francíí, tedy pohnutek k útočení na nebe dost. A teď to neštěstí… Četníci se brodili celou noc po prsa v ledově studené vodě a zachraňovali tonoucí, nejmenovaní chuďasi vytahovali raněné zpod zřícenin, nežádajíce a nečekajíce odměny, a nosili ubohé pod ruce lékaře, který unaven k smrti, probděv předtím dva dny a celou noc návštěvami nemocných, s nadlidským úsilím obvazoval zachráněné celou noc a celý pondělek. Od vlády nebo úřadů se nedostalo všem dohromady ani slova uznání.
Celý příběh naleznete ve vzpomínkové črtě Osudné Velikonoce. A k tomu ještě zaznamenáno úředně: Ve spise r. 1868 Královské město Sušice zmiňuje se J. A. Gabriel o této noční pouti: R. 1859 dne 24. dubna na Boží hod velikonoční stalo se v Sušici převeliké neštěstí. Měšťan Jiří Karl, zakladatel růžencového spolku, ustanovil v noci procesí putování do Emauz od kříže na náměstí až na vrch Anděla Strážce vésti a sezval k tomu účelu až od Nepomuka, Planie a Kolína mnoho lidí. Procesí se sešlo na náměstí u kříže před lékárnou, kdež Jiří Karl držel k lidu řeč, pak se ubíral celý zástup lidí skoro 1600 hlav počítaje, dále. Na mostě se zastavilo procesí u kapličky a Jiří Karl začal zase řečiti, sotva několik slov promluvil, tu se počal most bořiti, a skoro 300 lidí se sesypalo pod most. Hrůza toho okamžení se nedá popsati. Když se rozednilo, bylo 54 mrtvol a as 20 těžce a víc než 50 lehce poraněných. Strašlivá tato událost nejen v městě, ale v celém okolí vzbudila všeobecné ustrnutí.
Zdroj: Křesťanská výchova
Připravuje: Miroslav KŮS ANDRES
Foto: archiv autora
