STARÁ ŠUMAVA: Lidé pálili Jidáše a věřili, že uhlíky z ohniště zapáleného u kostela mají magickou moc
BÍLÁ SOBOTA NA ŠUMAVĚ
……….Už na Bílou sobotu se koná pálení Jidáše, ohněm, který je živen prkny starých rakví. Chlapci v něm opalují krásně nařezané dřevěné kolíky, které se o Velikonoční neděli zarážejí s palmovými ratolestmi do rohů polností. Večer si mládenci přinášejí od děvčat, se kterými v masopustě tančili, velikonoční výslužku. Zato jim musejí o posvícení koupit perníkové srdce. V ranečku jsou pěkně malovaná či škrábaná červená velikonoční vejce. Dvě z nich se hodí k sobě do páru a nesou dohromady jedno dvojverší nezřídka opravdu velké vroucnosti……….
Bílá sobota je druhým dnem tak zvaného velikonočního tridua. Je to den, kdy Ježíš ležel v hrobě. Den ticha. Křesťané prodlévají u hrobu Pána, rozjímají nad jeho utrpením a smrtí a po celý den nekonají žádné liturgické obřady. Po západu slunce (v sobotu večer) začíná velikonoční bdění (vigilie), a tím začíná slavnost Kristova vzkříšení.
Odkud pochází název Bílé soboty, to se můžeme dnes jenom dohadovat. Jeden zdroj uvádí, že byl asi odvozen od bílých rouch, které nosili kněží při nočních bohoslužbách, jež se konaly v předvečer Božího hodu velikonočního (Velikonoční neděle) a nazývají se velikonočními vigiliemi. Podle jiného zdroje by měl být původ Bílé soboty odvozen také od bílých rouch, nikoliv však kněží, ale novokřtěnců, kteří se o vigiliích křtili a byli symbolem čistoty připomínající smytí hříchů křtem.
Podle křesťanské tradice Kristus o Bílé sobotě (po ukřižování na Velký pátek) odpočívá v hrobě, a proto bohoslužby začínají až po západu slunce již zmíněnou velikonoční vigilií. Před vchodem do kostela se zapálil a byl posvěcen nový oheň, který se pomocí velikonoční svíce přenesl do kostela. Jako jarní slunce znamená vítězství nad zimou, procitnutí po dlouhém studeném čase, představuje zapálení velikonočního ohně příchod Ježíše, který zvítězil nad smrtí.
Oheň se zapaluje a světí na začátku liturgie na Bílou sobotu při obřadech Velké noci, ze soboty na neděli. Od velikonočního ohně se zapaluje velikonoční svíce, která se potom ve slavnostním průvodu za třikrát opakovaného zpěvu „Světlo Kristovo“ vnese do temného kostela. Křesťané si tak připomínají, že Kristovo vzkříšení proměňuje tmavou noc v den. Jedná se o centrální událost oslavy Velikonoc. Lidově se tomuto obřadu říkalo “pálení Jidáše” a lidé věřili, že uhlíky z ohniště zapáleného před kostelem mají magickou moc.
Na Bílou sobotu se poprvé od Zeleného čtvrtka opět rozeznívají zvony. Dle zvyklostí chlapci při jejich rozezvučení běhali po zahradách a poklepávali na každý strom, aby ho probudili. Jinde se tradovalo, že jakmile lidé uslyšeli zvuk zvonů, měli zdvíhat těžké věci, a to jim mělo zajistit, že budou silní.
V praktickém životě vesnice šlo při velikonočních oslavách o uvítání začátku nového hospodářského roku. Proto se k nim vztahovaly různé obřady, obyčeje, příkazy a zákazy, jejichž společným znakem bylo zajistit všemožným způsobem dobrou sklizeň, štěstí a zdraví lidí a dobytka. Vznik těchto praktik byl podmíněn nízkým stavem poznání přírody. Proto se zdar hospodářského roku zabezpečoval různými prostředky, jako šleháním proutkem, omýváním, svěcením, tancem apod.
Všechny tyto úkony se vykonávaly se vší vážností a jejich případné nedodržování se pokládalo za prohřešek, který mohl způsobit velké škody na úrodě či způsobit nemoc nebo dokonce smrt některého člena rodiny, popř. i neštěstí celé vesnice. Jak se postupně rozvíjelo poznání přírodních zákonitostí, docházelo pozvolna k uvolňování přísné tradice. Před východem slunce bylo třeba vymést čistě stavení, aby se v něm nedržel hmyz. Metlo se novým koštětem, aby bylo stavení čisté.
Člověk má rád své věci jisté. Co má v hrsti, co uchopí a drží, to považuje za jasný majetek svého života. A přece je v životě mnoho věcí, které takto uchopit nelze a které jsou přes to pro nás svrchovaně důležité. Jsou to především lidské vztahy, něco, co pro zdravého člověka vytváří základní předivo jeho života.
Zdroj: Lidové tradice na Šumavě
Připravuje: Miroslav KŮS ANDRES
Foto: archiv autora
