STARÁ ŠUMAVA: Zelený čtvrtek. Lidé vstávali velice časně, rodina se pomodlila a všichni se omyli rosou
ZELENÝ ČTVRTEK NA ŠUMAVĚ
Broušena bídou až k srdci bodá
té země siroba a chlad.
Nad lesy, nad horami chmurně se sune
stín Mistrovy řízy.
Uprostřed popeleční vůně
rouhání světu slyš
a dravě tiché předříkávání smrtí………(A. M. Píša: Z jižních Čech)
V křesťanské tradici Zelený čtvrtek je den poslední večeře Páně a počátek největšího půstu v roce. Zelený se mu říká podle zelené louky, na níž se v zahradě Getsemanské Ježíš při loučení modlil.
Ježíš a jeho učedníci se ten den sešli k večeři. Připravili pečeného beránka, jak bylo o svátku zvykem. Ježíš při večeři řekl, že mezi nimi sedí jeden, který ho zradí. Apoštolové se nevěřícně mezi sebou dohadovali, kdo z nich to může být. Zeptali se na to Mistra a on odpověděl: “Je to ten, kdo si se mnou máčí chléb v míse. Tomu člověku by bylo lépe, kdyby se nebyl narodil!” – “Mistře, jsem to snad já?” zeptal se Jidáš nestoudně. A Ježíš mu odpověděl: “Ty jsi to řekl.” A tehdy Jidáš viděl, že je odhalen, a odešel, aby dokonal to, co připravil.
Brzy potom Ježíš udělal při této památné poslední večeři gesto, na které jeho učedníci nikdy nezapomněli. Vzal chléb, požehnal ho, rozlámal a dával ho přítomným se slovy: “Vezměte a podávejte mezi sebou: toto je mé tělo, které obětuji za vás.” Potom vzal kalich vína, požehnal ho a podal ho apoštolům se slovy: „Já jsem chléb života; kdo přichází ke mně, nikdy nebude hladovět, a kdo věří ve mne, nebude nikdy žíznit. A chléb, který já dám, je mé tělo, dané za život světa. Kdo jí mé tělo a pije mnou krev, má život věčný a já ho vzkřísím v poslední den. Neboť mé tělo je pravý pokrm a má krev pravý nápoj.“
V souvislosti s oslavou Poslední večeře Páně zde musíme krátce připomenout motiv Umývání nohou, vycházející s Janova evangelia. Umývání nohou se stalo brzy zvykem v klášterech mezi mnichy, kteří si tak vzájemně vyjadřovali bratrskou lásku a pokoru. Zvyk získal brzy i díky biblickému čtení a zpěvům liturgický charakter a převzali jej kanovníci, kteří umývali nohy chudým. Mimo výrazů lásky a pokory bylo umývání nohou chápáno jako očištění od hříchu. Spojení s očištěním od hříchů mělo souvislost se Starým zákonem, člověk musí odložit své boty (symbolicky se tak zbavit hříchů), aby mohl předstoupit před Boha. Ve 12. století je zavedeno umývání nohou dvanácti mužům na Zelený čtvrtek.Tento obřad přichází na samotném začátku mše po liturgii smíření a je možný právě pouze na Zelený čtvrtek, jelikož to je jediný den v roce, kdy se připomíná Poslední večeře Páně.
Lidé v tento den vstávali velice časně, rodina se pomodlila a všichni se omyli rosou, rosa prý zabraňovala onemocnění šíje a dalším nemocem. Někde se tato tradice dodržovala až na Velký pátek. Hospodyně vstávaly časně, aby zametly dům ještě před východem slunce. Smetí se odneslo na křižovatku cest, aby se v domě nedržely blechy. Někde se zvonilo paličkou o hmoždíř, aby stavení opustil hmyz a myši. Kdo snědl před východem slunce pečivo namazané medem, byl po celý rok chráněný před uštknutím hadů a před žihadly vos. Jedla se jen zelená strava – špenát, zelí, aby byl člověk zdravý po celý rok. V tento den se hospodářům radilo zasít len a hrách, protože vše co byla na Zelený čtvrtek zaseté, dobře prospívalo. Dle pověry si neměl člověk o Zeleném čtvrtku nic půjčovat a nikým se hádat. Odměnou za to se mu prý vyhýbaly všechny hádky a naopak si k němu prý našly cestu peníze…………..
Bože, slavíme svatou hostinu,
kterou nám tvůj Syn odkázal na znamení své lásky:
neboť při poslední večeři, když se vydával na smrt,
dal se své církvi za oběť novou a věčnou;
dej, ať celá jeho církev
žije stále plněji z tohoto velikého tajemství
a sjednocuje se v tvé lásce.
Skrze tvého Syna …Podle prastaré tradice není dnes dovoleno slavit mši bez účasti lidu. Ve večerních hodinách, v době, kdy je to nejvhodnější, se slaví mše na památku poslední večeře Páně. Má se jí zúčastnit celá místní obec a všichni kněží a přisluhující při ní mají konat svou službu. Při zpěvu Gloria večerní mše zvoní zvony a pak se odmlčí až do Gloria Velikonoční vigilie. Počínaje tímto dnem umlkají všechny zvony, aby se znovu rozezněly až na Bílou sobotu. Říká se, že „všechny zvony odlétají do Říma“.Podle jisté tradice, když zazní kostelní zvony naposledy, má si každý zacinkat s mincemi, pak se ho budou držet celý rok.
Místo zvonů zaznívají odevšad dřevěné klapačky a řehtačky. Na Zelený čtvrtek se místní chlapci sejdou odpoledne za vesnicí a kolem 16. hodiny vyrazí do vsi. Průvod vedou nejstarší chlapci, králové. Před každým hrkáním se na návsi u křížku všichni společně pomodlí. Ve vesnici se zastaví a rozdělí se na menší skupinky, které pak běží okolo jednotlivých domů a křístají. V čele zástupu šel chlapec, který měl řehtačku v podobě malého trakaře. Křístání končí na druhém konci vesnice. Stejný rituál se opakuje v pátek brzy ráno, v poledne a večer.
Na Bílou sobotu ráno se účastníci vybaví jen ručními řehtačkami a chodí od domu k domu zazpívat panímámě. Konec zpěvu zaniká v rachotu řehtaček. Panímáma obvykle věnuje chlapcům buď vejce, nebo pár korun. Procházejí vesnicí a odříkávají:
My Jidáše honíme,
A dřevem mu zvoníme.
Kdo ho viděl, ať nám poví,
O nevěrným Jidášovi.
Ó Jidáši nevěrný, cos to učinil,
Že jsi Pána Krista židům prozradil?
Za to musíš v pekle hořit,
S čertem, ďáblem se tam mořit.
Až Jidáše chytíme,
Do ohně ho hodíme.
Pekly se jidáše, obřadní pečivo z kynutého těsta, tvarované v tvaru preclíků, bochánků, podkovy a provazu, místy i jako figurky zpodobňující ptáčky, lišku či postavy lidí. Pokud se jedly potřené medem, opět měly být pro zdraví.
Večer po západu slunce se doporučovalo, aby každý majitel domu obešel své stavení a vykropil jeho nejbližší okolí svěcenou vodou, kterou bylo nutné mít v novém hrnku. Také se nesmělo kropit rukou, ale věchýtkem ze slámy. Uchránilo to stavení i jeho obyvatele před úklady záludných čarodějnic.
Na Šumavě panovala pověra, že zůstala-li ve vesnici mrtvola některého souseda přes Zelený čtvrtek, vypukl brzy v dědině oheň. Totéž platilo i o Velkém pátku a Bílé sobotě.
Zdroj: eucharistie
Připravuje: Miroslav KŮS ANDRES
Foto: archiv autora
