STARÁ ŠUMAVA: Sotva zhasla poslední svíce, vyrazili jsme s řehtačkami a klapačkami a obešli město
PRACHATICKÉ VZPOMÍNKY NA VELIKONOCE
Řehtačky
Do Říma sotva zvony uletěly,
řehtačky kluků vsí se rozezněly.
Vod domu k domu táhli pěkně v hejnu,
dům vod domu řikanku vedli stejnou.
Brzo po ránu na Velkej Pátek
rány na dveře budily první statek.
A rázem za tim rozlehlo se sborem
řehtání zhurta horem dolem.
Vobešli včetně samot celou vesnici
a lidi v ní byli k nim jářku přející:
dali jim k vejcim malovaným postaru
navrch eště pár krejcarů.
Na Bílou Sobotu tak kolem třetí
řehtání jak když utne – no a děti
se domu vracely vesele po louce
a každý mělo plno vajec v klobouce…….(Franz Haas)
O Velikonočním týdnu se ve středu (říkalo se jí česky i Škaredá, Černá či Sazometná, poněvadž se toho dne vymetaly komíny a lidé se podle tradované pověry neměli toho dne mračit, aby jim to mračení nezůstalo celý rok), na Zelený čtvrtek a na Velký pátek konaly půlnoční mše, jichž jsme se my hoši rovněž účastnili.
Sotva zhasl poslední “apoštol” , to je poslední svíce, vyrazili jsme s řehtačkami a klapačkami z kostela, abychom obešli celé město. Stavěli jsme zejména u krámů a nepřestali hlučet svými dřevěnými nástroji, dokud majitel nehodil do našeho zástupu nějaký ten pamlsek či pár krejcarů. O to i ono se ovšem mezi námi strhla rvačka, každý chtěl něco chytit a stávalo se nejednou, že jsme vyšli s prázdnou nebo s rukama zkrvavenýma.Někteří z obchodníků byli tak zlomyslní, že nejprve hodili mezi děti několik drobných mincí a když se všechno válelo v bitce po zemi, polili houfec vodou.
Na Velký pátek a na Bílou sobotu jsme jako ministranti klečeli u Božího hrobu. Na Bílou sobotu se vracely zvony z Říma a když se znovu rozhlaholily, začali řezníci, kteří měli tehdy své Masné krámy v Hrbkově domě na Pasovské ulici (Solní ulice), bušit svými sekáčky na maso do řeznických stolů; ten, kdo šel kolem nějakého zvonu, táhl k němu; řezničtí učni od “Gerbetze Schursche” obíhali město s “Brennheißen”, s horkými párky, poněvadž lidové ústní podání praví, že po Gloria se smí maso opět volně jíst.
Na Bílou sobotu drželi ostrostřelci stráž před radnicí. Ve dvanáct hodin byla stráž povolána “do zbraně”. K této slavnostní chvíli se rok co rok sešlo velké publikum. Stráž byla k nástupu připravena už ve tři čtvrtě na dvanáct, Jakmile dozněl poslední úder zvonu, zvolal strážný daleko slyšitelným hlasem: “Gewehrrrr herrrraus!” Udatní mužové spěchali ke zbraním, bylo zaveleno “hab acht!” (pozor!) a hornista zatroubil k modlitbě. Byla přivedena nová stráž a slavnostní akt byl u konce.
Nikde nebylo Vzkříšení slaveno tak krásně jako v Prachaticích. Znal jsem jednoho vysokého důstojníka, který po mnoho let jezdil z Vídně do Prachatic právě kvůli slavnosti Vzkříšení. Náměstí bylo osvětleno pochodněmi, v oknech domů na něm zářily svíce, v mnoha oknech byly vystaveny průsvitné obrazy, které zachycovaly scény ze Starého i Nového Zákona. Vojsko nastoupilo v útvarech, kašnu obsadili hasiči a kolem šesté hodiny večerní se pohnulo procesí v čele s kapelou ostrostřelců k obchůzce kolem náměstí. Ten, kdo byl té slavnosti přítomen, uchová si její obraz v paměti navždycky.
V neděli na Boží hod velikonoční se dříve na náměstí shromažďovala mužská mládež z okolních vsí na pekání vajec čili na sekání vajec krejcarem. O velikonočním pondělí (někdy se mu říkalo i Červené pondělí) táhla ke hřbitovu v dřívějších dobách zase městská mládež, aby před jeho branou rovněž holdovala pekání vajec.
Velice krásný byl i svátek Božího Těla. Na náměstí byly postaveny čtyři oltáře, ten první u hostince “Kronprinz Rudolf” (Korunní princ Rudolf), ten druhý při hostinci “Zum Roten Kreuz” (U Červeného kříže), ten třetí při radnici a ten čtvrtý u Pechtlů. Den před jsme my kluci využívali rozestavěných konstrukcí ke hrám na honěnou či na lišku v noře.
Zdroj: “Erinnerungen an Prachatitz”Jakob Heinrich Micko – Jihočeská vědecká knihovna
Připravuje: Miroslav KŮS ANDRES
Foto: archiv autora
