STARÁ ŠUMAVA: Pašijový týden je vyvrcholením liturgického roku, nazývá se také Svatý nebo Tichý
Na jaře
Brzy ráno zas luční cestou jít,
kvetoucí třešní dát se okouzlit,
vidět kosa, jak na dešťovku čeká,
květy ze zahrad cítit do daleka,
skřivánčí zpěv slyšet, jak stoupá k nebi –
jak kočce slunka je mně zapotřebí,
jak srdci radosti a lásky napořád,
ve které na jaře před domem chci se hřát.…..(Passauer Neue Presse)
VELIKONOČNÍ TÝDEN NA ŠUMAVĚ
V pašijovém týdnu si hoši opatřují klapačky, na malém držadle připevněné prkénko, do něhož “klapalo” vpřed i vzad. Dřevěné kladívko, vsazené do kloubu v ose držadla nebo zvonky. Řehtačky byly vidět spíše vzácně. Poprvé se zvuky, mající napodobit zvony, které načas “odlétají do Říma”, rozlehly vesnicemi v poledne na Zelený čtvrtek.
Sbírat vajíčka se chodilo dříve dopoledne na Bílou sobotu, teprve v poslední době se i to dělo na Zelený čtvrtek. Dny před Velikonocemi byly na selském stavení a ve dvoře vyhrazeny velkému jarnímu úklidu. Sedlák a jeho čeleď seli oves. Už na Zelený čtvrtek začalo barvení vajec a pečení bábovky. K Velikonocům dostávaly dále děti červená vajíčka od svých rodičů, kmotrů, strýčků a tetiček.
Při “pekání” vajíček vzalo dítě jedno červené vejce do dlaně, utvořilo ukazováčkem a palcem kroužek, kterým dalo vejci vykukovat jeho špičatým koncem či plochou stranou. Dospělý se pak pokusil obratným hodem zaseknout (jde tedy spíše o “sekání”, “pekáním” bývá označováno spíše ťukání jedním vejcem o druhé, které z nich vydrží) do vejce nějakou minci. Pokud se mu to podařilo, patřilo mu vejce i peníz, mince, které padly vedle, patřily pak děcku.
Dospělejší děvčata připravovala na Velikonoce dostatek malovaných či jinak zdobených vajec a pečivo z jemného těsta, vyškrabávaného z díže. Nebarvená, ale už uvařená vejce, byla popisována či zdobena různými vzory nanášením včelího vosku. Jako psací náčiní posloužil většinou hlavička špendlíku, zabodnutého špičkou do nějakého dřívka. Potom teprve se vejce máčí ve studené barevné kaši, odstraňuje z něho nanesený vosk a nakonec osuší. Vyškrabávání vzorů do předtím obarvené už skořápky bylo na Šumavě vzácností.
Masopustní tanečníci vybírali si teď u svého děvčete balený dárek a jiní z mládenců žebrali pod okýnkem do komůrky o malovaná vejce či také už zmíněné pečivo a slibovali za to dárkyním, že jim o posvícení koupí sladký marcipán. Takový velikonoční uzlíček skrýval obvykle právě nějaké ty kraslice, pečivo, šátek na krk či vlastnoručně uháčkovaný, pěkně nacpaný pytlík na tabák a podobné malé dárky.
Vzpomněl jsem na kůzlata a jehňata a kde se vlastně vzala ta tisíciletá tradice pojídání jehněčí nebo kůzlečí pečeně na Velikonoce? Na nejslavnějším obrazu, který zobrazuje velikonoční večeři, nebylo na stole nic mimořádného. Na první pohled vypadá hostina velmi chudě. Hodně talířů (deset) je prázdných. Je trvrzeno, že na stole nemohl chybět velikonoční beránek. Cituje Ježíše: “Velice jsem toužil jíst s vámi tohoto velikonočního beránka dříve, než budu trpět.” Mělo jít pravděpodobně o beránka pečeného. Židé prý věřili, že aromatický kouř z masa pečeného na ohni těší Hospodina. Beránek se později stal symbolem Velikonoc.
A na konec proč Pašijový týden. Pašijový týden je vyvrcholením liturgického roku. V tomto postním týdnu si věřící připomínají poslední dny Ježíše Krista. Pro tento týden existují i jiné názvy, jako například „Svatý“, kdy věřícím bývají popisovány svaté děje konce Kristova života, ale také „Tichý“,protože v tento den utichají zvony a lidé se halí do smutku.
Pašije (z lat. passio – utrpení) jsou zprávy o utrpení Ježíše Krista zpívané při bohoslužbě místo evangelia. Spolu se vzkříšením tvoří základ křesťanské věrouky. Do konce 19. století se o Květnové neděli pašije zpívaly na kůru. Ve 2. polovině 19. století bylo zpívání pašijí velkou společenskou událostí. Lidové sbory byly často zastupovány sbory profesionálními. Texty často komponovali přední hudební skladatelé a zpívaná mše byla velmi oblíbená. Poté, co se koncem 19. století prosadila mše čtená a zpívaná se přesunula do koncertních sálů, bylo pro věřící v naší zemi veliké zklamání.
Připravuje: Miroslav KŮS ANDRES
Foto: archiv autora
