ČESKÉ DĚJINY: Systém opevnění měl uchránit mladou republiku před nacistickým Německem
Porušování podmínek mírových smluv, překotné zbrojení a neustálé zvyšování napětí ze strany nacistického Německa znamenalo pro mladou československou republiku v polovině třicátých let moment, kdy bylo zapotřebí definitivně sjednotit a zaktualizovat obrannou strategii státu vůči nepřátelsky naladěnému sousednímu státu. Nutno podotknout, že nešlo o jediného souseda, kterému bylo Československo trnem v oku.
Vzhledem ke své geografické poloze se Československo muselo již předem uchýlit k plánování defenzivního vedení války, neboť hlavní, respektive ofenzivní úlohu, měla hrát francouzská armáda na západní frontě. Pro zabezpečení dlouhých hranic s Německem bylo rozhodnuto, že dojde k rozsáhlé výstavbě malých a velkých betonových pevnůstek a pevností, které se budou navzájem doplňovat. Předlohou pro tuto výstavu se stala francouzská Maginotova linie.
Systém opevnění se skládal z rozsáhlých pásů malých železobetonových pevnůstek 2 vzorů (36 a 37) s mnoha specifickými modifikacemi, reagujícími tak na jednotlivá místa výstavby. Hlavní zbraní zde měly být lehké kulomety. Tyto pásy byly v některých hraničních prostorech vyztuženy pěchotními sruby a taktéž dělostřeleckými tvrzemi. Zde již docházelo k vzájemnému podzemnímu propojení jednotlivých objektů tak, aby dokázaly déle vzdorovat nepříteli. Tomu odpovídala i samotná výzbroj, v níž lze nalézt nejenom lehké kulomety, ale taktéž kulomety těžké, minomety, protitanková děla atd.
Veškeré technické záležitosti a strategické plánování měl na starost nově vytvořený speciální útvar tzv. Ředitelství opevňovacích prací – ŘOP (právě tato zkratka se stala základem odvozeného a dnes již kultovního slova “řopík”, které využíváme při obecném pojmenovávání malých železobetonových bunkrů z období první republiky). Toto opevňovací centrum vzniklo právě 20. března 1935 a v průběhu nadcházejících let se stalo jedním z nejdůležitějších a nejpočetnějších složek Hlavního štábu.
Vedoucím ředitelství byl jmenován divizní generál Karel Husárek, který svou funkci zastával až do osudného podzimu 1938. Do té doby se podařilo vybudovat základní část opevnění, avšak důležité opěrné body dobudovány nebyly a nebo nedošlo k jejich vyzbrojení. Těžkým úderem do strategického plánování obrany se stal i anšlus Rakouska v březnu 1938, kdy se hranice s nacistickým Německem ještě více rozšířila. Chlouba československého obranného úsilí tak na podzim 1938 nemohla a ani nebyla využita ke svému účelu, což bylo jasné i samotnému armádnímu velení, neboť dokončení opevňovacích prací bylo plánováno až v druhé polovině čtyřicátých let.
Text a foto: ČESKÉ DĚJINY
