STARÁ ŠUMAVA: Fara v Horní Vltavici bývala místem letního odpočinku herce Zdeňka Štěpánka
Horní Vltavice a početné osady jejího okolí jsou poprvé písemně zmiňovány roku 1359. Obec sama leží při západním svahu Boubína, na úpatí horského pásma Pažení a březích Teplé Vltavy v klínu nádherných lesů. Roku 1728 bylo kaplanství v Horní Vltavici povýšeno na farnost. Dne 17. srpna 1924 shromáždili se staří i mladí obyvatelé Horní Vltavice i okolí ke slavnosti, která připomněla radost jejich předků, když před 200 lety nabyli vlastního domu Božího a nemuseli už konat dalekou cestu k bohoslužbě až do Vimperka.
Kníže Adam František ze Schwarzenberka jednou lovil v blízké Zátoni a obyvatelé Horní Vltavice, Zátoně, Havránka, Březská Huť, Žlíbky a Kunžvartu (dnes Strážný) mu přednesli poníženou prosbu, zda by pro ně mohl dát postavit tu kostel. Přání bylo opravdu vyhověno a kníže opravdu financoval nejen stavbu kostela (dal do něho pořídit i obrazy Svaté Rodiny, sv. Jana Nepomuckého a Ducha svatého od Pietra van Roye), nýbrž i přilehlé fary a školy (1724). Pražský arcibiskup svůj souhlas vylepšil příspěvkem 50 zlatých a 1728 povýšil kaplanství (lokálii) na farnost.
Stavební plán a rozpočet byl vyhotoven jako pro kostel v Ondřejově (Andreasberg); věž měla být podle stavebníka zděná, čemuž ovšem Hornovltavičtí dokázali zabránit. Na střechu kostelní budovy byla vsazena jen dřevěná věžička a do té 1728 zavěšeny dva zvony, k nimž 1770 pak přibyl ještě třetí; do pohybu musely být při zvonění uváděny ze středu chrámové lodi.
V roce 1758 byla za faráře Zambauera vysvěcena křížová cesta, a sice jedním františkánským mnichem, zřejmě z kláštera v Bechyni. Myslivecká dcera Klara Janowsky ze Zátoně dala 1860 Josefem Bockem z Vimperka vytvořit novou křížovou cestu, kterou pak darovala kostelu. Stála ji 228 zlatých. Kostel byl i dále vylepšován (už 1812 v něm byly instalovány, zřejmě tachovským varhanářem Gartnerem jednomanuálové klasicistní varhany, prohlášené 1996 za kulturní památku). Roku 1829 byla podlaha pokryta novými prkny.
V roce 1842 byly dobrodinci věnovány kostelu prvé jeho věžní hodiny, rok nato obnovil Franz Biebl z Lenory (Eleonorenhain) Boží hrob za 41 zlatých vídeňské měny a roku 1862 přibyla k vybavení postříbřená lampa (77 zlatých) a monstrance v ceně 195 zlatých. Ještě téhož roku daroval sem lenorský Wilhelm Kralik nádherný skleněný lustr, který bohužel nešťastným přetržením závěsného řetězu došel 1902 úplné zkázy a musel být nahrazen novým.
Už roku 1859 musil být kostel o něco rozšířen a poněvadž pro jednoho kněze bylo těžké zastat sám duchovní péči v tak rozsáhlé farnosti, došlo v květnu 1853 k povolení vydržovat v ní i kaplana. K pozoruhodnému opatření došlo v letech 1833-1841: místo v kostelní lavici si musel každý návštěvník bohoslužby zaplatit jedním grošem, zatímco později byla určitá suma uhrazena už provždy.”
Zdroj: Berta E. Rinäldlgová Böhmerwer Heimatbrief
Fara (zřízena r. 1728) v Horní Vltavici byla místem letního odpočinku slavného herce Zdenka Štěpánka, jeho ženy Soni a synů Petra a Martina. Když byli oba sourozenci malí, jezdívali se svým slavným otcem, hercem Zdeňkem Štěpánkem do Vltavice na léto, ale někdy pobývali i déle. Třeba od jara až do podzimu. Bydleli na zdejší faře, kluci si na půdě hrávali. A když zemřela jejich maminka, nechali ji na zdejším hřbitově pohřbít. Petr Štěpánek i jeho zesnulý bratr dokonce jako malí chlapci v místním kostele ministrovali. A jejich otec tady domluvil svatbu slavné pyšné princezně a králi Miroslavovi, tedy Aleně Vránové a Vladimíru Rážovi. Ti se zde skutečně krátce po natočení slavné pohádky vzali.
Z rozhovoru s Petrem Štěpánkem jenom pár řádků…. Do Vltavice jste po Sametové revoluci přestali jezdit?
Kam? Kam bych jezdil? Doopravdy si připadám jako vysídlenec. Když přijedu do Vltavice a chodím okolo fary, tak se cítím jako odsunutý Němec. Já vím úplně přesně, co kde bylo, kde byl tátův pokoj,kde byla jídelna, dětský pokoj, kuchyň. Když zavřu oči, popíšu každý schod. Proč jsme o faru přišli, nechci komentovat, protože je tam řada vlivů, které se na tom podepsaly.To už je pryč. Mohl bych si teď stěžovat, ale nechci. Ale aspoň teď chápu Němce, kteří byli vysídleni z českého pohraničí a přijeli se podívat na svoje staré chalupy.
V jižních Čechách se natáčel historický snímek Jan Žižka. Štáb v roce 1955 využil místo, kde se skutečně odehrála husitská bitva, zamířil ale také do šumavské Lenory. Když se zeptáte v Lenoře na Prachaticku starších pamětníků, kde v obci vznikl legendární snímek Jan Žižka, každý to ví. Štáb Otakara Vávry si pro davové scény vybral lokalitu za železničním přejezdem směrem na Volary. Někteří Lenorští vzpomínají na herce Vojtu, jenž v historickém kostýmu chodil na pivo do místní hospody U Grobiána. Existuje dodnes. V obci herci ubytováni nebyli, ale někteří bydleli v blízké Horní Vltavici. Tam měl v tu dobu pronajatou faru představitel hlavního hrdiny Zdeněk Štěpánek a herci sdíleli v té době natáčení společnou domácnost a na natáčení odjížděli přímo z fary, kterou jeho rodina užívala až do 90. let.
Zdroj: Životopis fdb
Připravuje: Miroslav KŮS ANDRES
Foto: archiv autora
