STARÁ ŠUMAVA: Oblečení selských obyvatel muselo být praktické a trvanlivé. Kdepak módní bláznovství

Někdejší oblečení selských obyvatel Šumavy nebylo podrobeno nějakým módním bláznovstvím, zato mnohem víc odpovídalo praktickému účelu a požadavku trvanlivosti.

Z látek, které přicházely pro zhotovení oděvu v úvahu, to byl v případě mužského šatu hlavně hrubý loden vlastní výroby, zvaný Duradei (vlněná a lněná látka), dále cvilink rovněž vlastní výroby, vydělaná kůže jelení, kozlí a losí, v případě ženského šatu pestře potištěné hrubší či jemnější lněné plátno, z ovčí vlny a jemné příze tkaný a různě zbarvený “cajk”, soukenné a hedvábné látky.

Prádlo bylo zhotovováno ze silného lněného plátna a barchetu. Když se vydal sedlák v létě ven na pole, nebyl oděn než režnou košilí, kalhotami z “duradei”, párem přes kalhoty natažených ponožek z bílé ovčí vlny, dřeváky a nízkým kulatým kloboukem z hrubé plsti, skoro nikdy nějakou čepicí. Jen při chladném a vlhkém počasí si natáhl i vestu a kabát.

Týž pracovní oděv nosil i za nejostřejší zimy, jen přes “gatě” z režného lněného plátna nebo barchetu přibyl ještě svrchník a na ruce pár palčáků. Když šel do lesa plného sněhu, byly dřeváky pobity lodenovými návleky jako nějaké vysoké boty či holinky. Do chléva si zavázal přes kalhoty modrou zástěru.

Ten “Blahel”, jen z jemnějšího režného plátna, nosil mládenec také večer při “chození za děvčátky”. Při stavění panáků měl “stavěč” bílou zástěru s “laclem”. O žních má žnec přes “Duradeihose” připnut pásek, zvaný “žnecův řemen”, za který si dozadu zastrčí pochvu na brousek s vodou a brousek, který do vody namáčí.

V nedělním úboru jako ve vlastním svém kroji objevuje se sedlák v černých kalhotech nebo kalhotech z kozlí kůže s “padacím mostem” namísto poklopce . Tyto kožené kalhoty byly na zadní straně pod šlemi a vpředu na ramenou krásně vyšívány. Dole byly těsné a skrývaly se v holinkách. Nebo měly dole skoro až ke kolenům sahající lem z lesklé kozlí kůže, přičemž za chůze se ty kožené části při každém kroku o sebe třely vydávajíce zvuk “pšt, pšt, pšt”.

V dobách dávnějších nosili mnozí, kdo si to mohli dovolit, kalhoty z losí kůže. Tehdy se totiž tato zvířata v Evropě vyskytovala v hojném počtu. Říkalo se těm kalhotám “Ueleinthousn”, vlastně “Elenhose”, ovšem sešlé na “Elendhose” ( “bídné kalhoty”).

Z bot se nosily ty vysoké až ke kolenům, s vepředu nahoře trochu zvýšeným okrajem, zdobeným i střapcem, “Tulei”, boční švy s lýtky zvýrazněnými dřevěným kopytem, nahoře dokola byly vysoké boty zdobeny a modelovány žhavým železem .

Barva holinek byla černá nebo také červená. Ten, kdo měl kalhoty dole, jak už zmíněno, s koženým lemem, nosil boty pod nimi, a nebyly to holinky, nýbrž polobotky, zdobené vepředu nahoře žlutou, červenou nebo zelenou ovčí kůží. Podpatky byly opatřeny podkůvkami, na špičce měly boty “Plattl” “destička” ze železa, přišroubovaného na podešev.

Bohatší mládenci nosili i “faldovačky”, které sahaly skoro ke kolenům, nahoře měly tuhé “roury”, holinky nahoře rovné zdobně prošívané a při kotnících měly na ševcovském kopytě pěkně složené a stlačené záhyby na způsob tahací harmoniky.

Kolem roku 1848 nosily se ještě “Kniehosen”, krátké kalhoty s dlouhými, nad kolena sahajícími vlněnými punčochami a nízkou domácí obuví s velkými přezkami, na hlavě nízký klobouk z hrubé plsti se širokým okrajem. Před rokem 1848 nesměl sedlák, jak známo, nosit nijaký vous a až do časů císaře Josefa musil být i nakrátko ostříhán, šlechtici a důstojníci naopak nosili copy a byl povinen pokaždé, když se potkal s vrchností, smeknout klobouk a ukázat tak, že je opravdu ostříhán, poddán svému pánu, z čehož se zachoval dodnes pozdrav smeknutím klobouku.

O nedělích nosil sedlák vždy jemnější košili z “hlazeného” lněného plátna, a když už to mělo být skutečně vybranější, byla to košile z koupeného “komorního sukna” s našitým přeloženým límcem, nabíranými rukávy a vyšívanými manžetami. Kolem krku míval nějaký různobarevný hedvábný šátek, sepjatý sponou. Proto také kmotr při biřmování dával svému biřmovanci jako dárek ke Všem svatým hedvábný šátek na krk, vyšívanou košili z komorního sukna a květovanou sametovou vestu.

Když měl na sobě “hladkou” košili, vázal si na ni “Schmiesel”, náprsník z komorního sukna, mající nahoře vpředu skládané a vázané vyšívané cípy jako límec, na krku a vprostřed těla uvázaný stuhami dozadu. Na hrudi byl vyšívaný, měl složené záhyby a na obou stranách hrudi ho zdobily iniciály jména a příjmení nositele.

Vesty bývaly z manšestru, později z květovaného sametu a zapínaly se až ke krku. Měly lesknoucí se, velmi početné knoflíky. Přes ni se nosil krátký kabát z modrého sukna, mající vzadu na “tajli” fraku podobný ozdobný šev se dvěma knoflíky, který působil jako rozšiřující nášivek. V lokti měly rukávy kabátu nášivek ve tvaru srdce z lesklé kozlí kůže. Vpředu bylo hodně knoflíků, které se v řadě kolem kapes táhly obloukem dozadu.

V zimě se nosíval dlouhý, uvnitř hrubou ovčí srstí podšitý zimník, zvaný “Power”. Mnozí mívali zimní kožich. Byl celý z ovčí srsti, s vlnou zevnitř, na lemu obrouben černou kožešinou, zvanou “Bram” na zádech s červenožlutými našitými ozdobami. Kolem krku se nosila velmi dlouhá pletená šála. Hlavu kryla pestrá cípatá čapka, na které seděl nízký kulatý plstěný klobouk. Ti bohatší si později pořizovali sametové klobouky, rovněž kulaté a nízké. Jeden takový klobouk stál 3 zlaté. Mládenci mívali za kloboukem často zastrčenu kytičku nebo ptačí pero.

V neděli odpoledne nosili muži místo vysokých bot nové dřeváky nebo pantofle buď se spodkem dřevěnýma svrškem koženým nebo celé z kůže. Místo soukenného kabátu si oblékali barevně pruhovaný kabát či kazajku.Ve vnitřní kapse kabátu vězela cestou do kostela vždycky fajfka, jejíž náústek a často i její ozdobné střapce vyčuhovaly na prsou majitelových ven. V pravé boční kapse kabátu býval váček s tabákem z kočičí srsti nebo prasečího měchýře, čistič fajfky se bimbal volně z kapsy navenek. Kdysi obvyklý žvýkací a šňupavý tabák dnes vymizel, tím větší obliby došly zato cigarety.

Stejně prostě oblečena jako sedlák kráčela vedle něho selka s děvečkami s krátkými rukávy svých košilí, v jednobarevné nebo pestře potištěné sukni a puntíkovaným šátkem cestou za denní prací. Pro všechny případy nesla si na ruce ještě kacabajku. Látkou pracovního dne bylo barvené a potištěné lněné plátno, často cvilink nebo drilich.

V létě ke žňovým pracím nosily děvečky častokráte jen do poloviny těla sahající jemnější hladkou nebo hrubší režnou košili. Dámské kalhotky byly čímsi neznámým. Přes týden nosily paní a děvečky šátek proti slunci , napůl přes roh složený a dvěma cípy uvázaný pod bradou, vzadu dolů po zádech visely pak dva cípy, ten větší přes ten menší. Kolem úst se nosil dříve takřka všeobecně tak řečený šátek “přes hubu”, slušněji , na šíři ruky složený šátek, který se natahoval přes ústa a bradu a zavazoval se nahoře na temeni hlavy. Při jídle se ten šátek jen stáhl pod bradu. Nyní se nosí takový “Mailtihel” už jen při bolení zubů.

K nedělnímu kroji selky a děvečky náležela dříve nabíraná jednobarevná či vícebarevná sukně, soukenná jupka s nabíranými rukávy, hedvábný, nápadně barevný, třásněmi opatřený a až přes ramena sahající šátek, černý polohedvábný, pevně k hlavě přiléhající plena, která měla vzadu dlouhý až daleko pod střed těla sahající cíp, na němž byly bílým hedvábím vyšity iniciály jména a příjmení.

Později se nosily i moderní zdobené vlněné nebo mohérové šátky apod. Pak tu byla široká černě monotónní nebo naopak pestře vzorovaná zástěra, která byla v bohatších rodinách o velkých svátcích z hedvábí. Punčochy jsou bílé bavlněné vlastní ruční práce, často s mnoha vzory, zvané “Musterstimpf”, také často s vyplétanými copy, “Tutlstimpf”, mnohdy míchající modrou a bílou barvu. Ve vyplétání vzorů je dosahováno opravdového mistrovství.

Ohledně obuvi nosily paní domu jen šněrovací botky, “Bundschuh”, podpatky rovněž opatřeny podkůvkami. Muži šněrovací boty, ve městě obvyklé, nenosili nikdy, poněvadž by byli vysmáti. Když se objevily šicí stroje, dámské šněrovací boty se bíle, žlutě, zeleně a červeně vyšívaly. Boty byly dříve zhotovovány jen u ševce, “obuvník” se na Šumavě rozumí výhradně výrobce dřeváků na míru. Většinou se tak dělo z mazané “turecké” kozlí kůže, u děvčat z kůže zvané nemazané lesklé kozlí kůže. Také vyšívané trepky ze sametu se nosily do kostela, pak i domácí střevíce, pak takové, které sahaly až ke kotníkům a vpředu se daly krátce šněrovat, řečené “Pariser”. Také polovysoké boty byly oblíbeny.

V zimě se nosily papuče, muži plstěné nebo kožešinové vysoké boty. Pro doma měli dědeček i babička z cípků látek utkané “strakaté bačkory”, vycpané koudelí a uvnitř podšité barchetem nebo flanelem. V zimě ženy nosily ženy rovněž velké černé, širokými květovanými okraji a třásněmi opatřené vlněné svrchní šátky přes hlavu a ramena.Sukně byly zdobeny kanýrem, pak také příčnými pruhy. Sukně mívala i jednu kapsu na růženec a peněženku. Kolem vespod byla opásána šňůrkou. Kazajky, na Šumavě namísto mívaly na zapínání háčky. Jako ozdoba byly většinou našívány úzké klikaté stuhy.

Z obvyklých starých materiálů pro ženský oděv lze ještě uvést taft, manšestr, dušest , sukno a jiné textilie.Dívky nosily v neděli při cestě do kostela v ruce modlitební knížku a k tomu bílý, pečlivě složený kapesník, pěkně vyšívaný, na jednom vyčnívajícím rohu s červeně vyšitými iniciálami jména a příjmení. Do okraje zavinutého kapesníku byla zavinuta kytička.Z dětského oblečení mohou být ještě zmíněny dětské čepice, pro malé děti a pro chlapce , trikot spojující kalhoty a kabátek, s rozparkem vzadu .Během staletí se kroj Šumavanů sotva nějak znatelněji měnil.

Doprava ovšem, i vojenská služba venkovských mládenců, šumavské oblečení nutně ovlivnily. Jde se teď “s módou”. Dnes už nenosí mladý muž v neděli nedělní šat, nýbrž prostě nějaký oblek, nosí pánský klobouk, mnohdy plyšový, šněrovací boty, kouří sportky, děvčata nosí šaty, jejichž odstupňování se dá vyjádřit označeními ty pro pracovní den, ty lepší, nedělní šaty. Svět kráčí dopředu rychlým tempem a našinec se stává starodávným a staromódním či jak by Šumavan řekl: “starošumavským”.

Zdroj: Josef Höfer Waldheimat, 1925 Jihočeská vědecká knihovna

Připravuje: Miroslav KŮS ANDRES

Foto: archiv autora