STARÁ ŠUMAVA: Popeleční středa je svátkem míru. V tomto čase dodržuje se u věřících přísný půst
Uplynulo již mnoho let od dob, kdy na Šumavě planul oheň v desítkách sklářských pecí a kdy zde na sklárnách pracovaly tisíce sklářů. Po dobách velké slávy šumavského sklářství zůstaly jen stopy, staré sklárny mnohde připomínají místní jména a střepy, které okolo nich nalézáme a ve starých kalendářích čteme o různých svátcích, které patřily k běžnému životu.
Dnes vzpomeneme Popeleční středu. Téměř všude končila masopustní zábava v úterý přesně o půlnoci. Jakmile zatroubil ponocný na roh a nastala popeleční středa a s ní i předvelikonoční půst, všichni se rozcházeli domů. Věřilo se, že kdyby se tancovalo přes půlnoc, objevil by se mezi tanečníky ďábel.
Lidé se po prohýřených nocích a dnech v masopustním veselí sešli v kostele na tiché meditační mši s myšlenkou pomíjivosti pozemského života, příležitostí věnovat pozornost trvalým hodnotám. Všude vládlo ticho a pokora. Mnozí věřící se přizpůsobovali postu i oblečením. Ženy odkládaly pestré šaty a nahradily je tmavým a prostým oděvem. Toto postní období trvalo od Popeleční středy do Božího hodu velikonočního.
V první postní den dělával kněz už od 11. století věřícím na čelo křížek z popele (popelec) a přitom připomínal pomíjivost pozemského života a nutnost pokory slovy „prach jsi a v prach se obrátíš“. Popel, který používal a podle kterého se tento den nazývá Popeleční středa, se získával spálením posvěcených kočiček, schovávaných z minulého roku.
Popeleční středa je označována svátkem míru. V tomto čase, jak už bylo zmíněno, dodržuje se u věřících přísný půst. Hříšníci se kají a prosí za odpuštění. Pokání bylo považováno za osobní akt, kdy se hříšník zpovídal ze svých hříchů. Tato veřejná pokání byla známá v ranně křesťanských dobách, kdy byl knězem sypán popel na hlavu, ženám se jím kreslil na čelo kříž. Ve středověku se o Popeleční středě zakrýval obraz nad oltářem fialovým závojem, muži i ženy se oblékali do tmavých oděvů a cestou do kostela museli projít kolem kajícníků.
V našich krajích byl zaveden zvyk „spláchnutí popelce“, sklenička dobrého pití po mši měla muže v létě ochránit od dotěrného hmyzu. V některých oblastech si toto zpestření dopřávaly i ženy, čímž „šlechtily drůbež. Na Popeleční středu se nesmělo příst a šít – věřilo se, že by slepice nenesly vajíčka, podebíraly by se prsty, kulhaly by krávy a žáby by žraly na poli len. Nesmělo se ani štípat dříví – aby se sekera později nesvezla z nohy.
Spojení lidského života a popele nás v myšlenkách bezděky zavádí na hřbitovy. To jsou místa, kde slova „prach a popel“ dostávají konkrétní tvář. Popele se dříve užívalo i jako čisticího prostředku. Toto znamení nás tedy vybízí, abychom vstoupili do postní doby vědomě a prožívali ji jako čas vnitřního očišťování.
A něco ze starší historie:
Věta, která zazněla od Hermanna Dichtla (Hermann Dichtl byl zpovědníkem císařovnina muže, významným knězem v Rakousku, přítelem šumavského světce Johanna Nepomuka Neumanna) podle vlastního líčení při rozhovoru s císařovnou Marií Annou Karolinou Piou Savojskou (1803-1884), manželkou císaře Ferdinanda zvaného Dobrotivý (1793-1875), o jednom hradním vídeňském požáru v roce 1855: “Veličenstvo, ten oheň je jen proto, abychom měli nazítří dost popela (pro Popeleční středu)…”
Připravuje: Miroslav KŮS ANDRES
Foto: archiv autora
