STARÁ ŠUMAVA: Když obyčejný člověk potřeboval v té době vytrhnout zub, šel k holiči nebo ke kováři
Když obyčejný člověk potřeboval v té době vytrhnout zub, šel k holiči nebo ke kováři. Časem si čím dál více lidí mohlo dovolit koupit cukr, a tak přibývalo i bolesti zubů. Proto bylo zapotřebí více šikovných lidí, kteří by dokázali zuby trhat.
Není to tak dlouho, že obyvatelé Šumavy vyhledávali ošetření zubů na jarmarcích. Zubaři chodili pěšky od trhu k trhu, jiní jezdili na koni nebo později i na voze. Dokonce na zastřešených vozech, jak je zřejmé z mnoha obrazů. Toto jarmareční ambulantní léčitelství mělo pro ně velkou výhodu. Než nemocný poznal, že od nich koupil neúčinný prostředek nebo než se u něho objevily důsledky špatně provedeného výkonu, to už byli dávno za horami. Lidé podstupovali taková muka jen proto, že žít s bolestí zubů bylo ještě horší.
Ještě do 18. století byla hojně rozšířena představa, že za bolest zubu může takzvaný zubní červ. Toho se lidé snažili zbavit zaříkáváním, případně vykuřováním ústní dutiny. Samozřejmě, že to pacientům moc neulevilo. Někdy se prý lidé pokoušeli zubního červa vyhnat tak, že na zub přikládali žhavý drát. Když už byla bolest neúnosná, uchylovali se i naši předkové k trhání zubů. Vzhledem k tomu, že základy moderní stomatologie byly položeny až ve druhé polovině 18. století, trhali dlouhá staletí zuby hlavně kováři a holiči. Na následné komplikace pacienti kvůli nedostatečné hygieně leckdy i zemřeli.
Ve větších městech se začali objevovat první lékaři a zakládali ordinace vedle městských špitálů. „Židé nemají rádi hory a na Šumavu se stěhovali jen z důvodů obživy,“ Podle dobových pramenů pracovali na Šumavě ve svých tradičních profesích, jako jsou lékařství, bankovnictví a obchod.
O doktoru Grillbergerovi by se dalo vyprávět hromadu. Trhat zuby třeba uměla stará kovářka líp než on. Stačilo ovázat bolavý neřád nití a jedním trhnutím bylo po všem. U Grillbergera už jenom to čekání celou věc pěkně natahovalo. Narkózu nasazoval neomaleně a někdy i zabrala. Sklapnout se nesmělo, jako jednou třeba mladý Riedl, když se sténaje a naříkaje dostavil k vytržení zubu. Sotva usedl na mučednické křeslo, zařval doktor: “Votevři tu svou hubu, ty hňupe!”. Riedl ovšem nereagoval. Grillberger mu klepal kleštěmi o lebku, přezdíval mu největších idiotů ze Šumavy a vůbec nadával tak dlouho, až byla jeho pacientovi chvíle tak dlouhá, že musel zívnout. Rychle využil toho okamžiku a doktor zub konečně vyrval.
Jeho ordinaci tvořila jedna malá, úzká místnost, hned nalevo od vchodových dveří. Dovnitř vedly dvojité dveře, aby nebylo slyšet toliko ukrutný řev pacientů. Před jediným oknem stálo velké červenou plyší potažené křeslo s opěradlem pro ruce. Vytržení zubu stálo osm korun. Když byl zkažený zub v horní čelisti, bylo třeba usednout do velkého křesla, vězel-li v dolní čelisti, čekalo místo na nízké stoličce.
Čekárna, malá dřevěná přepážka, byla hned při dveřích a nabízela prostor osmi až deseti pacientům. Žádné pevně stanovené ordinační hodiny neexistovaly, pan doktor byl stále k dispozici a dělal všechno sám. Jen při kostních zlomeninách asistovala “paní doktorová”. Pacienti se svěřili:„…nejen bolavé zuby vytahovat, hejbající se upevniti, i nové vsazovat a černé zase bílé učiniti a všechno to, co zubům a dásním škodlivého jest, odejmouti”. Bylo to skoro universální léčitel, protože současně prodával i „vodičku proti uhrům a pihám i proti jiným kazům pleti, uměl zaháněti zbytečnou červenost, volata i tlusté krky…”
Z dobového tisku přečteme inzerát zubaře, vysloužilého vrchního ranhojiče S. Friče v Pilsner Bote z 14. 12. 1862: “Nížepsaný doporučuje svou třicítiletou službu v c. k. pluku dosáhlou zběhlost v trhání zubů, v bezbolestném upilování, v dyhování, vyplňování těstem zubním a v čištění poškozených zubů dle neškodného, v letošním shromáždění zubních lékařů všeobecně schváleného návodu, jakož i ve veškerých nemocech úst. Vhodná zařízení též i mimo domu se splnějí. Nemocným všecky příhodné operace zdarma.
Zdroj: Glaube und Heimat
Připravuje: Miroslav KŮS ANDRES
Foto: archiv autora
