TROCHA HISTORIE: Život obyčejných lidí. Náš “Nejdl” však prohlásil: “Kvůli vám císaři hnůj pryč nedám!”
Vnoříme se i do života obyčejných lidí, pro které byl Vimperk také domovem. Nikdo z nich již není na tomto světě a zůstaly jenom zapsané vzpomínky na zažloutlém papíře. Nechme je hovořit o světě minulém.
Znám ho vlastně jen ze svatební fotografie svých rodičů. Svého děda Nejdla jsem již nezažil. Ve svém po rodičích zděděném domku žil se svou rodinou poklidně a skromně. Jeho předkové byli vesměs tkalci. Příbuzné měl ve všech velkých statcích kolem Vimperka.
Jeho chaloupka byla celá ze dřeva a říkalo se jí “Saurerweber-Häusl. Byla jedna z nejstarších ve městě vůbec. Břevna stavení byla neporušená a suchá a jednou by mohla posloužit jako rezonanční dřevo k výrobě hudebních nástrojů, kdyby už neprokazovala službu tady. Pod široce převislou šindelovou střechou vyhlížela okna jako zřítelnice očí a stavení stínily mohutné jilmy. Vedle chaloupky však stálo ještě kamenné vodní koryto se stále prýštící čerstvou vodou a větve třešně ptáčnice v její hladině zrcadlily po celý koloběh roku.
Mnoho náruživostí měl náš milý “Nejdl”. Spolčen se svými volky byl rok co rok na silnici s povozem. Zakladatel firmy Johann Steinbrener měl v něm svého prvního a nejsvědomitějšího formana. O jeho volcích nesměl nikdo říci křivého slova. Když jednou prodával vypasené voly a hnal si za ně domů mladší, povídá mu starý Johann Steinbrener: “No, Hansi, ty máš ale teď malé voly!”, “Ja”, opáčil můj “Nejdl”, “Ba, poněvadž ti velcí jsou doma tam na ráthausu!”(radnici).
Jako každý obyvatel Šumavy, byl i on vášnivý milovník šňupavého tabáku. Každé ráno si z hostince “Eiskeller” přinášel svůj lot (asi 17 a půl gramu) tabáku, který stával čtyři krejcary.
Během slavné císařovy návštěvy Vimperka v roce 1905 měl mocnář navštívit i knihtiskárnu firmy J. Steinbrener. Poněvadž četné hromady hnoje podél cesty nedělaly nijaký dobrý dojem, přišel rozkaz, aby byly odstraněny. Náš “Nejdl” však prohlásil: “Kvůli vám císaři hnůj pryč nedám!” Plán s císařovou návštěvou knihtiskárny nato padl, pravděpodobně ale z důvodů jiných, a to byla jiná cesta.
Každý unavený poutník dostal tam v jeho stavení za Pánbůhzaplať pobyt a stravu. O martinském trhu (Martinimarkt) nocovali u něj často “Chorvati” či “Peprmani”. S vlasy dlouhými až na ramena a bílými vyšívanými plášti, širokými a volnými, s pytli plnými sladkého dřeva a velice žádaného koření přinášeli s sebou závan širého světa do malé dřevěné šumavské jizby.
Je už teď dávno mrtev náš “Nejdl”. Jeho hrob nejspíš zašel, poněvadž jeho potomky rozesel osud daleko do ciziny. Mohutné jilmy jsou poraženy a ptáčnice uhynula. Staré dřevěné stavení lidé strhli a resonanční dřevo spálili. Cizí lidé přece nemohou rozumět řeči toho starého domu. Nemohou ve své zlodějské chtivosti ani zaslechnout hlas skrytých pramenů. I ten proud čerstvé vody prýštící do kamenného koryta jistě dávno vyschl.
Jakoby i tím “Nejdlovým” skonem odtáhl odtud dobrý starý duch místa, kde nic už nesvědčí o muži, který mi byl svou prapůvodností a životní silou vždycky symbolem šumavských lidí, kterým bych chtěl těmito řádky zachovat památku. Bylo u nás doma víc takových a my o nich chceme vyprávět svým dětem. Nehodili by se možná do našeho přetechnizovaného a zbyrokratizovaného světa, jsou však pro nás ztělesněním starých časů plných chuti do života a neústupné houževnatosti, plných starosti o bližní, plných lásky i k těm nejmenším stvořením. A právě také v těch nejdrobnějších věcech dokáže být člověk velkým.
Jak často jsme si zpívali jeho zamilovanou píseň – “Im Pfoara sein Goartn steht a Vogelbirlbaum…” ( “Ve farním sadu stojí strom plný jeřabin…”)
Zdroj: Ignaz Harwalik vzpomínal na své vimperské a šumavské kořeny, o tom svědčí text, uveřejněný na stránkách krajanského časopisu pod původním titulem “Menschen unserer Heimat”.
Připravuje: Miroslav KŮS ANDRES
Foto: archiv autora
