Z HISTORIE MĚSTA: Dobrosrdečný tiskař myslel i na chudé, staré a nemocné lidi
…drobný obchodník Steinbrener navštěvoval se zbožím všechny okolní trhy. Jeden z nich, podle Steinbrenerových vzpomínek, významně ovlivnil další vývoj jeho firmy. Na výročním trhnu v Kunžvartu nabízel kromě jím vydaných modlitebních knih také nějaké kalendáře, které si objednal v Praze. Kupci přicházeli, prohlíželi, vybírali a odcházeli. Kolem poledne přišel také starý domkář, aby si koupil nějaký kalendář. Prohlížel a listoval v jednom kalendáři za druhým. Žádný se mu nelíbil, a tak jen nespokojeně kroutil hlavou. Držel v ruce už poslední kalendář, prohlížel list za listem, ale ani ten se mu nelíbil. „O harmonii barev“, namáhavě slabikoval. „Harmonie barev? O něčem takovém jsem v životě neslyšel! Co je ta harmonie?“ A slabikoval dále. „No, tato historka není pěkná, ta se mi nelíbí!“ Odložil kalendář a zklamaně odešel. Steinbrener přišel na to, že kalendář by měl bavit, že by měl obsahovat i veselé příběhy, které by do každého domu vnesly radu, zábavu, potěšení a dobrou náladu. Myšlenka vydávat vlastní kalendáře mu zůstala v hlavě…
V kalendáři byly umístěny informace o roce jako celku – pořadí roku od stvoření světa a jiných významných událostí, které se ale u jednotlivých kalendářů lišily. Většina kalendářů dále obsahovala letopočty podle židovského kalendáře a astrologickou charakteristiku roku. Stránky kalendářové části byly rozděleny do několika sloupců, jejichž obsahem bylo datum, den v týdnu, jméno světce vážícího se k příslušnému dni podle katolického kalendáře, čas východu a západu Slunce i Měsíce, délka slunečního a měsíčního svitu. V záhlaví stran jednotlivých měsíců byl název příslušného měsíce v jazyce kalendáře, někdy také v latině a češtině/němčině. Vedle názvů bývala umístěna viněta s ilustrací tematicky se vztahující k příslušnému měsíci.
Ve většině kalendářů byly již od dob tolerančního patentu (vydaného 13. října 1781) kromě svátků podle katolického kalendáře i svátky podle kalendáře evangelického. Kalendáře 19. století měly obvykle tři hlavní části: kalendářovou část, literární část a seznam výročních trhů. Ve většině kalendářů se objevuje ještě inzerce. Další povinnou součástí kalendářů byly úřední informace, většinou umístěné před přehledem trhů.
Roku 1484 již pracoval ve Vimperku pasovský tiskař Johann Alacraw, kterého do tohoto řemesla zaučoval sám Johannes Gutenberg. Vimperk je po Plzni druhým českým městem, kde se tiskly knihy. Dva z jeho latinských tisků jsou vystaveny v muzeu na zámku.
Vrátíme se do doby dávné, kdy se narodil 17. července 1835 Jan Steinbrener. Vyučil se knihařství v Krumlově a poté cestoval po Rakousku a Německu. Na své město Vimperk však nezanevřel a opět se do něj vrátil. V roce 1855 si otevřel knihařskou dílnu a krámek. Využil k tomu dům svého otce, dodnes známý jako „Dům u slona“. V roce 1867 měl čtyři pomocníky, o tři roky později zaměstnával patnáct osob. Tou dobou dílnu obohatil malý ruční tiskařský stroj a bylo založeno vlastní nakladatelství modlitebních knih. Roku 1871 k tomu přibyl ještě malý stroj pro rychlotisk. Následující rok byla otevřena vlastní knihtiskárna.
Roku 1883 se vyšplhal počet tiskařských strojů na 47. Také rapidně vzrostl počet zaměstnanců, a to na 230 lidí. O sedm let později bylo v chodu 10 tiskařských strojů a firma zaměstnávala již 400 osob. Podnik prokazatelně vzkvétal, a proto brzy bylo potřeba zajistit další prostor. K tomu měla v roce 1887 posloužit nová továrna, nazývána „Janovo údolí“.
K roku 1930 vlastnila firma Jana Steinbrenera největší novodobé knihařství v zemi, knihtiskárnu, nakladatelství, továrnu ke zpracování kovu a zhotovování kování pro vazbu knih a zlatotepectví, ateliéry pro malířství a rytectví, šest strojíren pro vodní pohon a čtyři strojírny poháněné parou. Počet zaměstnanců se vyšplhal téměř na tisíc pracovníků, kteří obsluhovali více než 400 strojů.
Dobrosrdečný tiskař myslel i na lidi, kteří byli chudí, staří či nemocní, proto věnoval budovu nadaci, která nesla název „Jana Steinbrenera polívkový ústav“. Zde se dostávalo jídla a peněžité podpory lidem práce neschopných. Nebyla to jediná nadace, kterou zřídil. Pravidelně nakupoval uhlí, jež poté v zimě rozděloval mezi chudé lidi. Tato nadace nesla jméno „Jana Steinbrenera uhelná nadace“.
Vimperské kalendáře měly knižní podobu, většinou se vydávaly jako brožury. Mezi čtenáři byly velice oblíbené. Bezesporu to bylo tím, že byly určeny především obyčejným lidem. Mezi nejznámější druhy kalendářů, které firma Jana Steinbrenera vydávala, patřily kalendáře lidové, vojenské, poučné, zábavné a jiné.
Jedna z věcí, která vimperské tiskárny proslavila, byly miniaturní korány, psány v arabštině. Jejich rozměry byly 18 x 27 milimetrů a měly 832 stránek. Výroba byla založena ve firmě Jana Steinbrenera, přetrvala až do 70. let 20. století, kdy v této tradici pokračovala tiskárna Stráž. Jednalo se o ruční práci. Používal se biblový papír a kožené desky v různých barvách. Byly k nim přikládány malinké lupy, bez kterých nebylo možno nic přečíst. Miniaturní korány se vyvážely do arabských zemí. Knihy menších rozměrů byly již od dob miniaturních koránů zvláštností města Vimperka.Tyto knihy se nazývaly „kolibříci“ a byly velmi populární. Jednalo se o miniaturní knihy, ve kterých si čtenář mohl číst básně od českých i zahraničních poetů.
Jak tiskárna dopadla? Došlo ke slavné privatizaci. Bohužel se jim od té doby příliš nevedlo. Tiskly se převážně vizitky, tiskopisy, plakáty, svatební oznámení a podobně. V roce 2003 tiskárny zanikly.
Připravuje: Miroslav KŮS ANDRES
Foto: archiv autora
