Z HISTORIE NAŠEHO MĚSTA: Rozkošnými údolími vedou ty cesty k Vimberku, hemží se vozíky selskými a kočáry (Eliška Krásnohorská)

Do Vimperka a blízkého okolí vstoupíme se slovy Elišky Krásnohorské, která do města zajížděla za svým nakladatelem Johannem Steinbrenerem.

Jest málo míst, ve kterých nalezneme pohromadě tolik starobnosti s tak svěžím, čilým ruchem života, zvláště o trhu, „jarmarce“, poskytují těsné, šedé ulice Vimberka množství pestrých obrazů. Hlahol uslyšíš ponejvíce český, jak mezi venkovany, kteří o kus dobytka v hlučném sboru smlouvají, tak i v novodobě výstavném hostinci při veselém společném obědě lesního úřednictva.

Všecky cesty a rozkošnými údolími vedou ty cesty k Vimberku, hemží se vozíky selskými a kočáry, houfci hnaného dobytka i strakatou směsicí pěších venkovanů. Dvě jsou příčiny zvláštního, malebného rázu města Vamberka. V hořejší jeho části srázná poloha, v dolejší pak půvabná Volyňka se západním přítokem svým, potokem Hemlovým. Říčka se pění přes široký jez v nejpoetičtější ulici, jakou lze si představiti. Hledíme-li proudu vstříc, vidíme po obou březích řady vetchých, malebných domků dřevěných, vpravo pak nad nimi strmou stráň skály a na této nahoře zas domky dolejším podobně, jen že bohatší o ty zahrádky a plůtky, které sem tam křivolace po sále dolů šplhají, a o černé zbytky hradebních zdí, vystupující mezi nimi z balvanů. Polosesuté bašty korunují obraz ten kulatými věžemi, jichž tmavé skupení má na své výši velmi romantický vzhled.

Ještě jednu má Vimperk zvláštnost půvabu: toť zámek jeho, nevynikající sice krásou stavby, ale krásou polohy, což zejména platí o pohledu naň se strany západní. Přicházíme-li z lesa od Zdíkova, příkrou, vinutou cestou k Vimberku, objeví se nám hrad i pod ním město v obraze ladném, ba překrásném, když metá západ svá ohnivá světla na zdivo i balvany. Z příkrého pofilu rulové skály vyrůstá čtyřhranná zámecká věž, k níž vlevo kaple, hradní budovy a zdi se druží, vyčnívajíce ze zarostlé stráně. Nečeské jméno připomíná onu středověkou modu panstva, dle které ono tak velký počet měst i hradů českých po německu nám pokřtilo.

Začíná se stmívat a údolím hučivé říčky, která krátce předtím opustila hluboké hvozdy na severních svazích šumavských hor, táhne se z posledních sil karavana soumarů s bavorskou solí a zbožím ze slunných a teplých středomořských krajin. Už ráno překročila cestou z Bavor české hranice poblíž strážního hradu Kynžvart a začala stoupat k Horní Vltavici, kde přebrodila říčku Vltavu. Tam se jí postavila do cesty mohutná masa zdejšího krále vrchů Boubína a nekonečné stoupání jeho západním úbočím pokračovalo téměř až do tisícimetrové výše.

Bylo už dlouho po poledni, kdy karavana dosáhla nejvyššího bodu své trasy a po zasloužilém odpočinku se soumaři znovu dali na nyní již veselejší část pochodu a z boubínského úbočí přes Arnoštu, Korkusovu Huť a Solnou Lhotu sestupovali níž a níž. Podzimní slunce, kterého si odpoledne už moc neužili, před chvílí zapadlo a od říčky vane nepříjemný severák. To už ale před sebou vidí město, kterému nikoliv náhodou Němci říkají Wintenberg a Češi Vimperk, avšak vyhlídka na noc v hostinském pokoji či suché a teplé stáji přesto všechny hřeje. Již brzy karavana odbočí od říčky Volyňsky vlevo k Dolní bráně a za ní zase vlevo prudce vystoupá na svažité náměstí, založené na skalní ostrožně. Další den na Zlaté stezce se stal minulostí.