STARÁ ŠUMAVA: Sněhu na sáh vysoko; celé hradby se ho navršily; rokle jsou zaváty. A kde vzít chleba?
Dívám se z okna domu na padající sníh a s výhledem na osady Kozí Hřbet a Huťskou horu. Vzpomněl jsem na dávný příběh, který se zde odehrál…….
Karel Klostermann se v různých svých prózách zabýval tématikou obětí náhlé sněhové kalamity. Klostermann znal tragické dějství kalamity se zoufalými následky od svého otce, který v té době, tj. v padesátých letech 19. století, působil jako lékař v Sušici. O události se můžeme dočíst v Klostermannově knižní prvotině Böhmerwaldskizzen (vyšla v 1890) v povídce Osudné Velikonoce a odehrává se poblíž ve vsích Ziegenruck, dnes Malý a Velký Kozí Hřbet, obojí části města Rejštejn.
V kalendáři se psalo již jaro 1853 a jevištěm hrůzyplného dramatu byly osady pod Huťskou horou. Po mírném, výjimečně dlouhotrvajícím podzimu nastala náhle neslýchaně na sníh bohatá zima. Zdálo se, že sněhu nebude konce; padal klidně, příšerně, tiše, ve velkých vločkách, “prostěradlech”, jak říkají sedláci, nekonečně, pokrývaje stromy nesmírným břemenem, takže se větve lámaly; pak zdvihly se zase kruté vichřice, které kyprý sníh na sáhy vysoko navály.
Pak oblevilo, umrzlo znovu, opět sněžilo, bez konce, jako by padala celá obloha, v jediný velký rubáš proměněná, aby mrtvou zemi zahalila. Tak byly jednotlivé osady doslovně zaváty; lidé musili vykopávat s nekonečnou námahou opravdové tunely, aby se aspoň k studním a chlévům dostali. Zaváti! Dítě se rozestůně; ani pomyšlení přivést lékaře, obstarat lék. Stařec zemře; útěcha náboženská musila mu býti odepřena, tři-čtyři neděle leží mrtvola ve stavení. Kde je cesta, kterou by se mohlo dojít k faráři do Rejštejna? Nemožno!
Sněhu leží na sáh vysoko; celé hradby se ho navršily; hluboké rokle jsou zaváty a vkročí-li na ně chvátající noha, klesne s klamnou pokrývkou v studený, němý hrob. A kde nabrat chleba? Připomínám, že sedláci tady nahoře nemají dost obilí pro svou potřebu.
Tak tomu bylo také onoho roku v Ziegenrucku . Když zásoba žita došla, sáhlo se k ovsu a potom k rozličné zadině, plné jílku a koukolu. Jedovatý chléb! Tak se dělo po tři dlouhé, dlouhé měsíce. Ani živá duše nevyšla za ten čas ze zavátých osad a odjinud se sem také nikdo nedostal. Tu přišla konečně v březnu obleva a nekonečné proudy špinavé vody valily se dolů z pohoří, plníce řeku Otavu u Rejštejna a dále v rovinách v povodeň se rozlévajíce.
A zároveň s proudy velké vody přišly zprvu neurčité, pak stále spolehlivější zprávy o hrozné epidemii tam nahoře v horách, o hladu a šílenství. Zdravotní komise z Kašperských Hor se vypravila nahoru, do odlehlých samot.
Vyhublé obličeje pohlížely strnulýma očima z oken a a dveří, na kostry vyzáblé postavy potácely se jako fantomy komusi vstříc. A co domky a chatrče uvnitř chovaly! I těm nejotrlejším lékařům vstávaly vlasy na hlavě, když to spatřili. Sedláci zde nahoře považují okno domu za jakýsi druh brány do chrámu Janusova, která se za žádnou podmínkou otevřít nesmí, takže se v zimě podobá velká světnice zde nahoře eskymácké chatrči, plné nečistoty a výparů; temperatura jako v parní lázni!
To všechno, pak špatná výživa a nemožnost vyjít na vzduch vyvolalo jakýsi druh hladového tyfu, zákeřnou horečku hnisavé povahy, která oběť za obětí si vyžádala. Nebylo domu, aby v něm neleželo několik mrtvol, s těmito začasté na jednom lůžku nemocní, přesto, že mrtvoly byly již obyčejně v rozkladu.
V některých vesnicích vymřela dobrá polovice všeho obyvatelstva a ve stájích ležely mrtvoly dobytka, pohynuvšího hlady, poněvadž nebylo lidí, kteří by jej pokrmili. Těch, kteří přežili, zmocnila se otupělost; nedali si často ani práci odklidit mrtvoly ze světnice, kde potom v té tropické atmosféře rozkladu podléhaly. V jiných případech přestali na tom, že vynesli zemřelé ze stavení, pokud sníh nebránil, a tam je ležet nechali.
Lékaři učinili, co bylo v jejich moci. Ve dne v noci táhly po uvolněných cestách k Rejštejnu příšerné povozy, jež odvážely na hřbitov spousty mrtvol… Všude byly zavedeny sbírky, odevšad dovážely se náklady životních potřeb. Město Sušice a statkáři z okolí byli v dobročinnosti nevyčerpatelní. Budiž zde po mnoha letech dobrého vděčně vzpomenuto!”
Zdroj: Adolf Weishäupl Hoam
Připravuje: Miroslav KŮS ANDRES
Foto: archiv autora
