O LOUPEŽIVÉM HRABĚTI HABARTU LOPATOVI: (1.díl) Lidovou pověst ze Šumavy převyprávěl Jan Ziny Vávra
Ukrytý v hlubokých šumavských hvozdech stával na skalnatém ostrohu v ohbí řeky Blanice pevný a nedobytný hrad Hus, určený ke střežení Zlaté stezky. Po ní se do Čech od pradávna dopravovala sůl a zpět do Němec pak zlato na její nákup. Proto se zvala Zlatou. Jak šel čas, význam hradů opadal a i Hus se stal opuštěným. Ne však na dlouho. Jako své sídlo si jej vybral loupeživý rytíř Habart Lopata, a tak se význam Husi obrátil. Na místo střežení stezky před loupežníky poskytoval jim úkryt.
I.
V Plzeňském kraji stával hrádek Lopata, patřící rodu téhož jména. Rod to byl málo významný, vesnice mnoho nenesly, a tak si přilepšoval loupežničinou. Příslušníci rodu odjakživa přepadali statky sousedních šlechticů, kupce i prosté pocestné. Největším loupežníkem se stal poslední z rodu, Habart. Doba byla tehdy poznamenána husitskými bouřemi. Habart nikdy moc nedbal na Boha a otázka přijímání pod jednou či pod obojí mu byla vcelku vzato ukradená. Hlavně, aby jeho přijímání z dalších a dalších lupů a zlodějen bylo dostatečné. Teprve tehdy, kdy on a jeho kumpanie byli po dobrém lupu schováni před světem na svém pevném hradě, věnoval Bohu občas myšlenku. Nedalo se říci, že by hlasu shůry nenaslouchal. Nechá se ale rozhodně říci, že nic neslyšel.
Katolické kostely vykrádal pod vlajkou kalicha a vzápětí hned nato plenil husitské vesnice pod znamením kříže. Jeho řádění dospělo do stavu neúnosnosti, a tak se husitští páni a plzeňští měšťané domluvili a hrad Lopatu přepadli.
Bylo po poledni. Obléhání trvalo již druhý týden. Takhle dlouho ještě žádní dobyvatelé Lopaty nevydrželi. Vzduchem se nesl kouř hořícího předhradí, vřící smoly a oleje. Z věže bylo vidět na dotírající spojená vojska husitských pánů a města Plzně. Ačkoliv jim Habartova kumpanie působila četné škody, dobyvatelů neubývalo a neubývala jim ani síla a vytrvalost. To se nedalo říci o mužích uvnitř hradu. Bili se jako lvi, ale docházely jim zásoby. Nikdy nikdo nepočítal, že bude hrad tak dlouho obléhán, že v té nepokojné době někdo vloží takovou investici, aby mohl Lopatu dobýt. Těch lidí, těch koní, těch zbraní. Všechno stálo ohromné peníze.
Nahoru do věže přicházely rytíři Habartu z Lopaty zprávy.
„Pane? Pane! Došla nám smola i olej.“
„Pane, Jednooký Cyril dostal šipkou do prsou. Ještě žije a volá vás k sobě.“
„Jednooký Cyril? Proboha, co dělal ten starý blázen. Měl přikládat pod kotle a opravovat zbraně. Petře! Z hodovní síně všechno, co se dá použít, hoďte na hlavu těm dole. Dlaždice mají dobrou váhu, aby na chvíli zchladily horké hlavy. Kde je ten starý blázen, Martine?“
Jednooký Cyril byl nejstarším členem Habartovy bandy. Sloužil již snad jeho dědovi. Vysloužil si kromě postavení jakéhosi rádce a vychovatele mladého Habarta i šíp do oka, ale to bylo již dávno a vždy o tom vyprávěl, jako že si už nepamatuje. Habart ale věděl, že tak vlastně zachránil jeho otce. Tenkrát je naháněli někde u Stodu a otec ležel zraněný po pádu z koně. Aby jej neobjevili pronásledovatelé, otočil se Cyril a vyrazil proti nim, aby je od zraněného odlákal. Podařilo se. Ostatní otce naložili a odvezli do bezpečí. Cyrila objevili na druhý den těžce poraněného před bránou hradu Lopata. Několik ulomených šípů mu trčelo z těla a jeden i z pravého oka.
Jednooký Cyril ležel u zdi, hlavu položenou na čísi kolenou. Z hrudi mu trčela šipka z kuše.
„Cyrile, co jsi dělal na hradbách. Kde je tvá opatrnost, ke které jsi mne od malička nabádal?“
„Nezlob se, mladý pane. Když všechno došlo, šel jsem pomoci. Nosit kamení a šípy. Na hradby. Zrovna vylézala. Nějaká hlava. Tak jsem ji praštil. Kamenem. A pak. Vidíš sám.“
„Nemluv, šetři síly.“
„Ne. Ne, pane. Já už končím. Jen ti chci dát poslední radu. Nech hrad hradem a odejdi. Jsi mladý, vyber skrýš a začni někde znova. Nezapomeň na lidi a boj se Boha.“
Poslední slova Cyril protáhl a pak mu poklesla hlava a zrak mu pohasl.
„To ne. To nééé. Cyrile!“
„Pane! Pane, brána dlouho nevydrží!“
Už před tím se podařilo dobyvatelům zasypat hradní příkop a beranidlem už od rána bušily do bran. Zdolali padací most i první bránu. Teď stojí před druhou a on nemá tolik lidí, aby mohl pokrýt všechny směry útoku.
„Máme ještě černý prach? Matěji?“
„Poslední soudek, pane“
„Dejte ho k druhý bráně. Ostatní se připraví na výpad. Hned, jak jim brána spadne na hlavu, vyrazíme. Všichni! Před hradem se rozdělíme do všech směrů. Po třech dnech se sejdeme ve skrýši Pod dubem. Zapalte všechno, co je schopné hořet.“
Za chvíli byl hrad v plamenech a na nádvoří stálo asi třicet jezdců. Víc jich nezbylo. Habart kývl na Matěje a ten zapálil prach.
Buuum!
Krrrachššš!
Ozval se výbuch a brána se sesula jak domeček z karet. Ti z beranidlem museli být řádně překvapeni. Dalším překvapením byli šílení a zuřivý jezdci vystvávající z oblaku prachu, kteří za šíleného řevu a z odzbrojující odvahou – nebo zoufalstvím? – se vrhali proti sevřeným řadám nepřátel. Měli pouze dvě volby. Probít se, prchnout a přežít nebo zemřít v boji, či na popravišti.
V lesích, u skrýše Pod dubem, se jich po třech dnech sešlo na dvaadvacet. Třetina původního počtu. Kdysi hrdá banda nahánějící strach a respekt. Dnes tlupa unavených, zkrvavených a hladových odranců.
Habart poručil vybrat skrýš. Bylo tam rozličné zboží, šaty, zbraně i peníze. Obsadili pak nějakou tvrz a během týdne se dali jakž tak do pořádku. Habart ale věděl, že klidu mít dlouho nebude, protože tvrz patřila jednomu z obléhatelů. Jakmile dostal zprávy, že nějaké vojsko táhne jeho směrem, opustili tvrz a zmizeli v lesích.
Jan Ziny VÁVRA
(Pokračování za týden)