STARÁ ŠUMAVA: Dovedla nás sem veliká hvězda, řekl Kašpar bělovousému muži, který ho tázavě pozoroval
Králové ze země východní jeli pustým zimním pohořím. Jen ozvěna koňských kopyt zněla nad umrzlou zemí. Už měsíce táhli tak světem a nevedlo je nic víc než víra v tu putující hvězdu. Chudoba a nouze obklopovala úzkou klikatou cestu. Nízké doškové chalupy se choulily ve vrásčitých záhybech krajiny. Vyzáblí psi štěkali vstříc jezdcům, jejichž dech stoupal v bílých oblacích kalným povětřím.
Kašpar, ten stříbrovousý, jel se svým běloušem v čele nepatrného houfce. Když mu mudrcové jeho národa vyložili, že zjevení té hvězdy je vlastně znamením zrodu dlouho předpovězeného moudrého vladaře, tu vybral z pokladů své klenotnice ebenovou skříňku, vyloženou perletí a zdobenou modrými tyrkysovými kameny. V té skříňce ležel vedle zlatých mincí i těžký královský prsten.
“Ve zlatě je moc, zlato znamená vítězství a vládu,” přemítal v duchu. “Nesu novorozenému králi v tom zlatě i panování nad celým světem.” Melichar, ten s jasnýma očima, světlovlasý, měl při sedle svého plavého koně zavěšenu stříbrnou kadidelnici. Pocházel z vysoko položené horské končiny vnitřní Asie a sešel se s Kašparem kdesi v údolní oáze. “Král světla má přijít na tuto zemi,” objasnili mu kněží jeho lidu zjevení nové hvězdy. “Vydejte se ho najít. Vezměte s sebou kadidlo na jeho poctu a oslavu, neboť bude roven bohům.” Třetí z králů, jménem Baltazar, jel na arabském hřebci té nejčistší krve. Jeho snědou tvář, jeho temné oči stínil smutek. Také on spatřil oné významem tak obtěžkané noci objevit se na nebi novou hvězdu, i jemu se stalo zřejmým, že ta hvězda musí být poselstvím příchodu nového vladaře.
Krajina byla stále osamělejší. Silnice příkře stoupala a ústila do rozlehlého jehličnatého lesa. Baltazar nespouštěl oči z hvězdy, která se i nyní před jezdci pomalu sunula nebem a jejíž třpyt jako by sílil vteřinu za vteřinou. Nad záplatovanou doškovou střechou bědného stavení se hvězda zastavila a tiše šířila svůj jas. Baltazar se svezl z koňského hřbetu a otevřel dveře. Před jejich očima zela nuzná stáj: vůl, oslík a koza se tísnili v úzkém hrazení.
Mladá matka kolébala dítě a zpívala:
Hořelo trní v poušti na skalách,
když zhaslo, nová země nastala.
Vykvetl z růže kvítek pro Boží království
spinkej, můj miláčku, spi.
V Kašparově nitru zápasily pochyby s dojetím. “Dovedla nás sem veliká hvězda,” řekl tiše bělovousému muži, který ho tázavě pozoroval. “Hledáme královský palác novorozeného vladaře světa!” Maria se usmála: “Což jste nevěděli, že světlo sestoupí právě k těm nejprostším a nejnepatrnějším, k těm, kdo je nejradostněji přijmou?” A pohlédla něžně na dítě, jehož oči byly doširoka otevřené a zářily spolu s jeho vlásky v plápolavém svitu lampy. Tu vyňal Kašpar ebenovou skříňku z vaku při sedle svého koně a položil ji pokorně do slámy prosté stáje. Melichar přinesl svou kadidelnici a vhodil do žhoucích uhlíků pár pryskyřičných zrn, až z nich vystoupila hustá oblaka omamné vůně.
Když se však ohlédl po Baltazarovi, uviděl ho v koutě stáje tiše vzlykat. Baltazarův zrak totiž, pronikavější než oči ostatních, spatřil předtím na jasném čele toho dítěte znamení, které hovořilo o všech příštích mukách vyvoleného. Konečně se zvedl, přistoupil k Marii a podal jí nádobu s balzámem z myrhy. “Snad bude muset tvůj syn jednou putovat po kamenitých cestách,” řekl. “Snad si při chůzi rozedere nohy i o trní podél cest rostoucí. Pak by mohl ten balzám vyhojit jeho rány.”
Tu se znovu otevřely dveře horské stáje. Navzdory půlnoční hodině se po vsi rozneslo, že dorazili jezdci vznešeného vzhledu a cizokrajného odění, aby pozdravili dítě, které se narodilo dvěma chudákům cestou tady u selky Hojdegerové. Teď se sem neohrabaně tlačili, sedláci i chalupníci, smolaři a uhlíři z lesů, aby složili vedle Kašparova zlata dary své nuzoty: jedlové chvojí a větévky jalovčí, voskové svíce i plástve temného lesního medu.
Bože, vždyť byli tolik chudí tady nahoře v té světem zapomenuté vsi a jen světýlko pokory a lásky planulo a hřálo v ostýchavých a plachých duších. Nad těmi ustaranými tvářemi a upracovanýma rukama každého z nich však zářil Mariin úsměv, když řekla: “Pozvedněte jen svá srdce! Vám všem se zajisté dostane pomoci.” Tu se vyhrnuly slzy i z očí, které se dávno odnaučily plakat, drsné ruce se sepjaly k modlitbě, ztuhlá kolena poklekla před maličkým. Radost a důvěra naplnila všechna nitra, blaženost jako z nějakého jiného světa.
Bledá a náhle daleká stála na nebi ta hvězda, která je přivedla až sem. Zavanul vlahý horský fén, zlomil sevření mrazu a zbavil les jeho kouzelného šatu. Králové nasedli na své oře a obrátili svá čela směrem, kde ležel někde v neznámu jejich vzdálený domov. Poté s vlajícími rouchy zmizeli mezi nejbližšími stromy.
Ve stáji však Maria dál tiše zpívala svou chvíli jen přerušenou píseň nad kolébkou:
Horoucí víc než v ohni ten keř trněný,
čistší nad všecky lesní prameny,
Synu, bude tvé milosrdenství:
spinkej, můj miláčku, spi!
Zdroj: Sudetendeutsche Monatshefte, 1938
Připravuje: Miroslav KŮS ANDRES
Foto: archiv autora