STARÁ ŠUMAVA: Takový byl Štědrý den Waltera Strauba v zaniklé šumavské obci Stodůlky v údolí Křemelné
Vánoce tam doma byly pro nás děti něčím takovým, že jsem ještě ve svých jedenácti letech věřil, že k nám přijde Ježíšek.
Rodiče měli ve Stodůlkách obchod, takový pravý “krám u tety Emy”, pro který bylo čas od času zajistit přísun nového zboží. Většinou to udělali tak, že se nové věci pro vánoční nabídku obstarávaly počátkem prosince u jednoho obchodníka v Sušici. Zvláštní přitom byla ta věc, jak dárky k Vánocům byly vystaveny hned téže noci, kdy se rodiče vrátili z jejich sušického nákupu. Když jsme následujícího jitra vstali, prošli jsme jen krámem a pochopili jsme plní radosti: ano, byl tady Ježíšek! Byl to překrásný pohled na tolik různých dárků a sladkých věcí.
Maminka říkávala: “Ježíšek si ty dárky vystavil u nás, aby jimi mohl odtud obdarovat lidi z okolí.” To bylo pro nás už dlouho před Štědrým večerem první z vánočních překvapení. A náhle domy ztichly v posvátném klidu a byl tu ten dlouho očekávaný Štědrý den. Povznesená nálada radostného očekávání trvá po celý Štědrý den v dětských srdcích, než je onen posvátně sladký večer, odmění vánočním stromkem a nadílkou pod ním.
V komůrkách těch nejchudších rodin nezáří nijaký stromek; ani vánoční radost nemůže sem zavítat a s hlubokým smutkem v očích vyhlížejí Ježíška děti bídy. Všechny jejich tužby, všechna jejich přání zůstávají neztišena! Chudým přináší Štědrý večer jen vzácně vánoční radost.
Na Štědrý den v poledne přicházelo hodně chudých, kteří neměli ničehož nic, do obchodu. Naše maminka je pohostila dobrým jídlem. Vidět tolik lidí najednou, kterým jsme mohli udělat radost, to byl opravdu pěkný zvyk tam u nás doma ve Stodůlkách.
Tradičně jsme mívali k obědu hrachovou polévku, kterou jsme jako děti nenáviděly. Maminka nám hrozívala: “Kdo tu polívku nesní, dostane ji k večeři.” To byla pro nás hrozná představa, poněvadž na Štědrý večer jsme si dělali oprávněné laskominy. Následně jsme se směli vykoupat, což se rovněž odehrávalo v teplé maštali. Stála v ní už připravená velká vana, naplněná mnoha hrnci horké vody, ohřáté předtím na našich velkých kamnech.
Čistí a svěží stanuli jsme tak večer před svátečním stolem. Po jídle přišla na nás děti krátká chvilka strachu. Střílelo se “na Ježíška”, říkalo se tomu alespoň “Christkindlschießen”. Pár lidí ze vsi obcházelo kolem, stříleli na všechny strany a o sto šest křičeli, že Ježíška trefili a Vánoce tak odpadají. Maminka nešetřila slovy útěchy, k nimž připojila: “Vezměte raději každý náruč sena a položte je za maštali, aby měli Ježíškovi koně co žrát.” Nepozorovaně pak seno odklidila a když jsme se šli podívat, zda už se koně nasytili, naše radost z toho, že už je pryč, přerostla v jistotu: Ježíšek je ještě tady a brzy můžeme očekávat jeho příchod.
Náš dům ve Stodůlkách byl postaven tak, že obytná část, obchod a jeho sklad obklopovaly místnost, ve které stál vánoční stromek. Moji rodiče pověřili lidi z obce, aby přišli do domu zadem, rozsvítili svíčky na stromku, zazvonili na zvoneček, otevřeli dveře a potom skladem zase tajně zmizeli z místnosti a odnášeli si skromné dárky, které připravila maminka pro jejich děti.
Pro nás ovšem ty dveře otevřela kouzelná ruka a pohled, který tím nabídla našim očím, byl opravdu nebeského rázu. Strom, který se tyčil až ke stropu, čarovně zářil. Třpytilo se na něm 1100 hvězdiček, pro každé z dětí 100 a z větví visely perníčky a cukroví. Na konci každé z těch větví sršela démantovými odlesky skleněná šiška, v pestrých koulích se zrcadlila světla svící, kolem kterých se ještě spirálovitě ovíjely řetězy ze skelné příze a dodávaly celému stromu obzvláštní přitažlivost.
Naše maminka začínala zdobit stromek už čtrnáct dní před Štědrým dnem. Místnost, kde se tak dělo, byla pro nás děti ovšem po celou tu dobu zapovězená. Po tom prvém čarokrásném prvním spatření stromku, ještě předtím, než se rozdělovaly dárky, zpívali jsme vánoční písně a pastýřské koledy. Chudí lidé ze vsi stáli mnohdy před obchodem, ve výkladu byl umístěn papírový betlém osvícený svíčkama a mlčky slavili spolu, a tento obraz se mi hluboko vtiskl do vzpomínek na chudou Šumavu.
Dárky rozdělovala maminka, jeden po druhém, dávala vychutnat napětí, překvapení i radosti. Byly to ovšem často především věci potřebné, ale hračky nechyběly nikdy. Jednou jsem dostal vláček. Moji početní bratři si s ním ovšem nepřestali hrát do té doby, než dojezdil a už jsem z něho nic neměl.
Podle počasí šli pak dospělí na půlnoční, asi tak hodinu cesty daleko. My děti jsme si ještě hrály s tím, co jsme právě dostaly pod stromek. Jeden z bratříčků dostal jednou maštal s figurkami koní a dobytka na hraní a nemohl se od ní odloučit. Ani v posteli nedokázal usnout, vstával vprostřed noci a šel si hrát, než ho babička už trochu nevlídně zahnala zpátky na kutě. V následujících dnech jsme vytáhli lyže a sáně a sjížděli svahy Křemelné i všude kolem…..
To byly naše nejkrásnější Vánoce……
Zdroj: Walter Straub
Připravuje: Miroslav KŮS ANDRES
Foto: archiv autora