STARÁ ŠUMAVA: Vánoční svátky na Šumavě jsou jako tajemný svět starých mýtů, zvyků, představ nebo pověr
Mýty a pověrami je opředen celý náš lidský život. Věky se tradují a budují. Pověrčiví lidé se domnívají, že uskuteční svá přání nebo zaženou nějakou obavu „předepsaným“ činem nebo skutkem. Vše mělo nějakou symbolickou podobu a každé nějak tajuplně souviselo s každým. Desítky a možná stovky podivuhodných zvyků a tradice, které se zrodily kdysi dávno a na jakémsi místě, a odtud putovaly napříč Šumavou. Mizí šumavské zvyky a obyčeje, podoba svátků i stará domovská jídla, jež k nim náležela…….
Tady jsou jenom některé z nich, které jsou méně známé…………….Voda ve studni se může proměnit ve víno. Když ze studny nateče víno do žlabu ve stáji, začne dobytek mluvit. Na Šumavě se vyprávějí celé příběhy o “mešní řečnivosti” němé tváře. I o tom však se vypráví, že co si ten dobytek mezi sebou povídá, dojde také naplnění.
O štědrovečerní noci zašel sedlák do chléva a uložil se hned při hrazení: rád by se dověděl, zda téhle kruté zimy zajdou tady nahoře hlady v tom sněhovém zajetí nebo přežijou. Když odbila dvanáctá, začali spolu dva voli rozprávět lidskou řečí. Jeden povídá: “Ty, až jen na jaře sejde sníh, čeká nás odvézt odsud pěknou fůru!” “A co to?” ptá se ten druhý. “No přece našeho sedláka na hřbitov povezeme!”
Zatímco lidé kráčejí nocí na půlnoční, v temnotách lesa odlévá v rokli Čarostřelec kule neminuvší nikdy cíl, a je kouzelná. Už za soumraku sedá si otec na stoličku, aby naštípal posvátnou podvečerní louč. Zastrčí je pak pod krov stavení a pomodlí se Otčenáš. Když se pak v létě přižene divoká bouřka nad hraniční les, nemůže blesk zapálit střechu. A když se to zlé počasí usadí nad domem jako očarovaným, hodí se ta louč do kamen a lidé v domě se modlí o nebeské požehnání.
Při nočním posezení při jídle u stolu hledí hospodář, zda má každý ze stolovníků na stěně za sebou svůj stín. Komu o štědrovečerní noci vlastní stín chybí, zemře, ještě než přejde Nový rok.
Když vyjdou hvězdy, zachází hospodář k domovní studni. Do koryta s tekoucí vodou hodí plnou dlaň polní prsti a svěcené soli, jako by chtěl vodu nasytit a byl ji celý rok dostatek.
U dolejšího sedláka vycházela panímáma o štědrovečerní noci vždycky na zápraží s velkou ošatkou. Když bouře v náporech větru a sněhu se opřela do veřejí, nabrala ta dobrá žena do hrsti peří a svěcené soli a rozhodila vichru na pospas. Ztišil se okamžitě: teď může panímáma už v klidu čekat, co nastane dobrého příští rok.
O noci štědrovečerní jde zlo poznamenáno světem. Čarodějnice bloudí temným povětřím a zabrousí často i na půlnoční. Tančí kolem oltáře a dřepí na zpovědnicích, které jsou hustě popsány jejich neodpuštěnými hříchy. Komu strčíte o mši do kapsy kabátu jetelový čtyřlístek, ten ty baby spatří. Mají s sebou dojačky a hrnce na mléko a vyplazují jazyky na svatostánek. Když pak zvedá farář při pozdvihování Tělo Páně, musejí se teprve ty potvory otočit zády k němu.
Cesty na půlnoční jsou zledovatělé a a zaváté. Kdo na nich nešťastnou náhodou cestou na mši upadne, o tom se ví, že musí brzy umřít. O dvanácté se tak či tak rozšumí na lesních stezkách ozvuky hlasů. Všichni, kdo v následujícím roce spočinou na hřbitovech, kráčejí už teď v družném hovoru lesem a přítomní slyší svůj hlas. Kdo stojí právě v té chvíli na křižovatce cest, může je jasně uvidět. Mnohý tak spatřil v tom zástupu přízraků i sám sebe a než nadešla do roka další noc štědrovečerní, ležel už v hrobě pod zemí.
Po obědě se může vdavekchtivým pannám, tak praví lidové podání, vyjevit budoucnost. Děvče musí ale svázat ubrus se zbytky jídla a peckami ze švestek do uzlíčku a jít s ním do stodoly k ovesnému snopu připravenému k mlácení, a tam dobře naslouchat. Zachytí-li nastraženým sluchem nějaké hudební tóny, podle lidové pověry se do roka vdá. Často se ovšem stává, že mládenci z domu či ze sousedství, skrytí ve stodole, zafidlají či zakňourají na nějaký nástroj pár loudivých “libozvuků”, jen aby naslouchající udělali radost.
Když poletuje sníh kolem stavení a šumí nocí, děvče ukusuje a jí svůj kus chleba raději venku před zápražím domu. Chce vědět, ke kterému stavu bude patřit jeho nastávající. Půjde-li kolem řemeslník, odvede ji brzy s sebou do údolí, kde je méně místa i vzduchu pro každého a chalupy tam stojí namačkány jedna na druhou. Které z děvčat s prvým soustem pohlédne jen oknem ven do noci, nemůže ovšem žádného nastávajícího nikdy spatřit. Když se však přikrade ke studni, může v její hladině spatřit sama sebe jako nevěstu.
Zamilovaní vybíhají do sadu, střásají sníh ze stromů a naslouchají, odkud se ozve psí štěkot. Vědí totiž, že odtud přijde jednou i jejich ženich či nevěsta.
Na osamělých dvorcích si děvčata dávají v loži pod hlavu stolní ubrus a lžíce kolem, aby mohla snít o svém vyvoleném a hledět mu v tom snu přímo do tváře. Do jejich spánku pak znějí zvony poselstvím o velikém naplnění všech lidských snů……
Snad jsou opravdu jen vybájeny a život není takový, jak ho ukazují – nejsou to však nijaké lži; zastřena v nich bytuje pravda hlubší a jejich prapodivné příběhy nás vedou dál a dál za záhadami samotné přírody a jejích dávných božstev, nazpět až k časům, kdy byla naše Šumava stvořena.
Štědrovečerní noc se klene nad zasněženým horstvem Šumavy.
A má tisíce přání, tisíce dosud nevyslyšených očekávání ve svých bílých rukou, když tiše odchází nebem…….
Zdroj: Leo Hans Mally, Budweiser Zeitung roku 1926.
Připravuje: Miroslav KŮS ANDRES
Foto: archiv autora