STARÁ ŠUMAVA: Tradice svaté Lucie

Večer před sv. Lucií (13. prosince) chodila “Lucka” (“Lutzka”) od domu k domu, obdarovávala hodné děti, hrozila nezbedným klukům březovou metlou a ty docela zlé chtěla vzít s sebou. S lidmi sezdanými a staršími Lucka jedná s úctou, naproti tomu mladou chasu honí, štípe a také metla si opravdu přijde na své.

Většinou se dá za Lucku vystrojit nějaká tělnatější ženská persona, navlečená k tomu účelu od hlavy po paty do hrachoviny spletené provazy, tak ovšem, aby se končetinami mohla co nejvolněji ohánět. Tvář si Lucka zakrývala maskou, na hlavě měla opět z hrachoviny spletenou korunu. Mívaly ještě přes přehozené bílé pláště a obličej zakrytý maskou ze dřeva a papíru, která se podobala čapímu zobáku. Zobákem klapaly.

Zabouchaly na dveře, vešly do světnice a pronášely: „jdu, jdu, noci upiju.“ Lucčiným průvodcem byl starý muž s vlnícím se plnovousem, širokým kloboukem a dlouhým pláštěm, opírající se o těžkou hůl. Dobrý stařík nabádal Lucku k tomu, aby dávala dětem dary, vyplácela omladinu svou metlou a také aby se příliš neomeškávala, poněvadž cesta je ještě daleká. Na Šumavě s ní chodil například tzv. „Knedlíkový Lutzl,“ jakási obdoba Lucie mužského pohlaví, který kontroloval, zda se ve stavení snědly všechny knedlíky. Ony totiž knedlíky byly tradiční jídlo o sv. Lucii.

Zatímco Barbora klepala na okno a ohlašovala tak svůj příchod, Lucie přicházela znenadání. Někde s ní chodíval po vsi, chalupu od chalupy průvod masek, který dívka, převlečená za svatou Lucii, vedla. Svatá Lucie byla chápána také jako ochránce proti čarodějnicím a dále se traduje, že v tento den ženy a dívky nesměly prát ani příst.

Jiná pověst praví o lakotné selce, která neuposlechla zákaz a předla. Najednou zaburácel hrom a komínem spal do světnice koš prázdných vřeten. Přadlena věděla, že je musí omotat předivem, aby nebyla potrestána. Na každé vřeteno navinula jen symbolické množství příze. Zaburácelo podruhé, zjevila se Lucie, a když viděla chytré řešení selky, odpustila jí trest a koš si odnesla. Lucie kontrolující právě předení a podobné práce nosila dlouhý dřevěný nůž, aby jím mohla rozdělané předení rozcuchat. Pokud zastihla ženu při draní, rozfoukala všechno peří, při předení sebrala jí přadeno.

My k vám dneska přivádíme svatou Lucii,
co ona zkusit musela, to snad každý ví.
Nechtěla si krále vzít, raději zvolila zemřít,
než by svého Krista Pána měla by zapřít.
Hospodáři s hospodyní, my vás prosíme,
dovolte nám hospodařit ve vašem domě.
Cukroví vám napečem, celý byt vygruntujem
a ještě vás, milej pane, vyfešákujem
My vám všechny děkujeme za tu zdvořilost,
co vy jste nám prokázali, máme na tom dost.
My vám všechny děkujem, štěstí zdraví vám přejem
a za rok ve vašem domě zase se sejdem.

Svatá Lucie noci upije a dne nepřidá… Lidové tradice týkající se Lucie vznikly kolem 15.-16. století, některé ještě dříve. To nám dokazuje právě přechod mezi juliánským a gregoriánským kalendářem. Tato pranostika byla původně podle juliánského kalendáře pravdivá, protože tento den nastával zimní slunovrat čili noc se začala krátit a den prodlužovat. Ovšem přijetím kalendáře gregoriánského se vše posunulo o 8-10 dnů a tudíž není vlastně již pořekadlo aktuální. Ač to s tím světlem nebude ještě chvíli žádná sláva, přece jen Lucie dnes přináší naději, že opět přijdou dny světlejší a delší.

Zdroj: Katharina Grohmannová Budweis und Stritschitzer Sprachinsel

Připravuje: Miroslav KŮS ANDRES

Foto: archiv autora