Nakladatelství XYZ Albatros uvedlo na předvánoční knižní trh románovou novinku Černé zrcadlo. Autor Martin Lavay, vimperský rodák, situoval část příběhu právě do svého rodiště. Hlavní hrdinové se tu toulají ulicemi i zákoutími a prožívají dramatické chvíle při hledání záhadného předmětu, který zmizel v jižních Čechách.

“Černé zrcadlo fascinovalo alchymisty i vladaře. Kdo ho měl, viděl do minulosti, přítomnosti i budoucnosti. John Dee a Edward Kelley ho přivezli až do střední Evropy, kde se… ztratilo. Existuje ještě? Televizní reportér Dominik Baso s přítelkyní se vydávají po jeho stopách. Z Prahy míří do Třeboně, Českého Krumlova, Vimperka a dál… Černé zrcadlo je mnohovrstevný román z minulosti i současnosti. Pečlivý souhrn reálných historických faktů, veselý cestopis, milostný příběh, sled břitkých sci-fi povídek i provokativní žurnalistické bodnutí, glosující nejaktuálnější dění,” říká Martin Lavay.

Černé zrcadlo (XYZ, 2026), ukázka:

„To je krása!“ vzdychla Sonja, když je s Dominikem vysadil poslední stopnutý vůz a oni se mohli konečně pořádně podívat na městečko, do kterého přijeli a na které se tak dlouho těšili. VIMPERK, BRÁNA ŠUMAVY, MĚSTO POD BOUBÍNEM. Jedno z nejobdivovanějších míst na pověstné Zlaté stezce. Malebné jihočeské sídlo s přibližně sedmi tisící obyvateli, zasazené jako šperk do kouzelné krajiny s hustými lesy okolo, zpevněné a zocelené nejdrsnějším podnebím, ale i laskané a hýčkané letními horky, jako dnes.

Před mladými cestovateli se vyhřívala vimperská scenérie v záplavě slunečního jasu jakoby vysoko a nahoře, s modrou oblohou a bílými oblaky okolo, ale současně i důvěrně blízko, přímo před nimi, a vybízela k doteku. Slunce se zhlíželo ve stylově žlutých fasádách vimperských domů napravo, třpytivě modrých zákrutech a kaskádách říčky Volyňky uprostřed i v bílých štítech a jasně červených střechách domů starého města nalevo.

Staroměstské vimperské centrum se tyčilo v lehkém sevření zelených kopců nad skalnatou propastí, stlačené do úzkého prostoru a vytažené do výšky. S křivolakými uličkami, průchody, náměstíčky, schodišti, můstky, terasami a balkóny, až k nejkrásnější ozdobě nahoře: vimperskému hradu – zámku, s typickou věží s hodinami, majestátně odměřujícími čas.

„Teď ještě najít toho chlapíka, který prý ví víc o vimperském černém zrcadle,“ konstatoval Dominik, když se kolem sebe dosyta vynadívali.

„Kde se s ním máme sejít?“

„Prý někde u Suezu!“ odpověděl šéf výpravy své dívce a podrbal se na hlavě. „Moc tomu nerozumím.“

Přibližný směr ale znali, a tak směle vykročili kupředu a vlevo do centra a chvíli ještě šlapali podél autostrády na betonových sloupech, která se jako jediná do městečka vůbec nehodila.

„Jako když rozřízneš obraz nožem,“ okomentovala ji mladá Angličanka.

Po pár krocích už ale mohli betonový mlat opustit, sestoupili k řece, přešli po můstku na druhou stranu a pak vystoupali v květinových terasách, po několika schodech vzhůru.

„Všechno je tu takové malinké, viď? Na dosah ruky,“ podivila se Dominikova souputnice, přičichla si k trvalkám na záhonu a zamávala mrňatům z mateřské školky, která si na procházce hrála s balónky.

V krátké uličce nad terasami je už starší paní nasměrovala dál. „Suez? Támhle doleva a do kopce a pak kolem Hvězdy a pošty,“ ukázala jim.

Na malém náměstíčku, kam podle jejích rad došli, konečně pochopili, proč se ve Vimperku ujalo cizokrajné pojmenování egyptského průplavu. Protlačili se uzoučkým průchodem v podloubí, a protože měli ještě čas, vydali se i kousek vzhůru klikatou uličkou, vyfotili se u nejstaršího domu U Jelena, se skutečnou sochou krále lesa, zaklonili hlavy k hradu – zámku přímo nad sebou a žasli, kolik je tu všude odboček a zkratek nahoru, dolů i do stran.

„Jako bludiště ve staré Praze. Jenom takové milejší a víc na jednom místě,“ připadalo Dominikovi.

Uvědomoval si ale i jiné souvislosti. ZNOVU. Cítil se tu opět jako v důvěrně známých kulisách, i když ve Vimperku ještě nikdy nebyl. Věděl, že jim se Sonjou vedou pod nohama ještě i další cesty a průchody a jedním z nich že i kráčel, překvapivě šťastný a spokojený, kamsi do hloubky, a nacházel i východ se zářivým světlem na konci. Stalo se to? Nestalo? Vnímal něco, co nebyl schopen dost dobře popsat.

Pozitivní pocity ale převládaly, a tak nakonec nad vším mávl rukou a pevně uchopil to nejpodstatnější: přítomnost a opatrně i Sonjinu drobnou ručku.

„Vimperk proslavili skláři. Hrdí, nezávislí. Mnozí zbohatli a chovali se jako šlechta. Úspěšnými se stali i tiskaři. Už v 15. století vydal Johann Alacraw ve Vimperku první český tištěný kalendář, navázal na něj Jan Steinbrener, který měl první tiskárnu v domě se slonem na fasádě. Ve světě jsou známé třeba miniaturní vimperské knížky s lupou na provázku, ale i publikace s deskami ze slonoviny, želvoviny nebo knihy vázané v hadí kůži. Zajímavé jsou i novodobé dějiny. Z Vimperka vyrážel do lesů jeden z Králů Šumavy: Kilián. Převáděl lidi od Sloupu k Medvědímu potoku, přes slatě a Železnou oponu dál na Západ…“

Podrobné info o knize Černé zrcadlo:

• https://www.albatrosmedia.cz/tituly/90466832/cerne-zrcadlo/
• https://www.youtube.com/watch?v=Ko62WveCyCs

Knihy autora:

• Černé zrcadlo (2026)
• Djatlovova expedice – nová odhalení (2022)
• Měsíční šachta (2019)
• Kdo zavraždil účastníky Djatlovovy expedice? (2017, 2022)
• Houpačka (2014)
• Trubač (2013)
• Kniha zázraků (2008)

Publikační činnost:

• ČLÁNKY NA SEZNAM.CZ
• MAGAZÍN ZÁHADY
• PÍSNIČKY NA YOUTUBE

(red) – Za krásnější Vimperk

Informovali jsme:

Filmový dokument Černé zrcadlo