STARÁ ŠUMAVA A POŠUMAVÍ: O klekání, Klekánici a Polednici
O klekání složil báseň anglický autor Thomas Moore, přeložil ji Jaroslav Vrchlický.
Báseň o klekání
Ach klekání, ach klekání,
čím hudba ta mi vyzvání!
V ní mládí, domov, sladký čas,
kdy zněl mi naposled ten hlas.
Ty chvíle prchly docela
a mnohá hruď, kdys veselá,
spí v hrobě již a ve spaní
víc neslyší znít klekání.
Já rovněž zajdu v hrobu klid;
však zvučný zvon dál bude znít,
co jiní budou v dumání
tvou chválu pět, ó klekání
…přestrašeni báchorkami, které doma slýchali i mimo dům o lesních mužích, divých ženách, trpaslicích, skřítcích, hastrmanech a nejvíc o hrozné té klekánici, která s hady po skráních místo vlasů přepadá lidi ještě za dne, bez dechu vyběhli vždy z lesa ven a tam si teprv oddechli, tam teprv na sebe se usmáli, kde bylo už světleji… (Pohádka máje, Vilém Mrštík)
Dnešní doba se vyznačuje velkou uspěchaností. Kritické hlasy varují, že se společnost stále více žene za materiálními výhodami a lidé se už téměř nedokáží zastavit, najít vnitřní pokoj, klid a rovnováhu. Často je zajímavé a poučné zjišťovat, jak vlastně žili naši předkové a jak se s životem vyrovnávali ve své době.
Mnohé ze stop duchovního života našich předků jsou spojeny s údery kostelního zvonu. Při prvním úderu sedlák odložil vidle, zedník položil lžíci, selce poklesla ruka s vařečkou, prelát spěchající po náměstí se zastavil, aby poklekl, děti se přestaly honit… Jakmile se rozezněl zvon, lidé ustali ve svých činnostech a soustředili se na odříkávání modlitby.
Původně se zvonilo v různou dobu podle ročního období, jak se rozednívalo a smrákalo, což se do jisté míry respektuje i dnes, kdy se rozlišuje letní a zimní období. Klekání je zvonění, které se opakovalo každý den třikrát – za úsvitu, v poledne a večer. Lidé měli při zvuku zvonu zanechat práce, pokleknout a modlit se modlitbu Anděl Páně. Tradičně se klekání zvoní po dobu trvání této modlitby, tedy zhruba dvě a půl minuty, a protože modlitba Anděl Páně sestává ze tří biblických veršů, někdy se klekání zvoní s dvojím přerušením.
Modlitba Anděl Páně byla zavedena asi počátkem 14. století. Původně se recitovala pouze večer, protože v tuto dobu – podle legendy – navštívil archanděl Gabriel Pannu Marii a sdělil jí že se jí narodí syn. Později se rozšířil zvyk odříkávat tuto modlitbu i ráno, a úplně nakonec i v poledne; na tom měli zásluhu především františkáni.
V době, kdy ještě nebylo rozšířené nošení hodinek, sloužilo také k určování času. Za ranního klekání vstávali, při poledním obědvali a u večerního posílali své děti spát. Starší děti večerní klekání upozorňovalo, že se mají vrátit domů. Opozdilce mohla podle pověstí v poledne odvléct polednice a večer pak klekánice. V některých obcích se tradice stále dodržuje. Nevěřící lidé si zvonění spojovali pouze s tím, že bylo poledne a „zvonilo se k obědu“. Každopádně to znamenalo přerušit práci, a to se tradovalo ještě do 2. poloviny 20. století. Lidé na venkově podle toho vstávali, usedali k obědu nebo chodili spát.
Lidé se v minulosti nebáli jen bytostí, které se ukazovaly za tmy. Polednice přicházela v okamžiku, kdy slunce viselo na obloze co nejvýše a krajina se téměř nehýbala. Říkávalo se, že i vzduch stál, když byla cítit její přítomnost. Kdo ji uviděl, vždy ji popisoval jako vysokou ženskou postavu v bílém. Měla prý postávat u polí a na cestách. Díky Kytici od Karla Jaromíra Erbena je dnes spjata především s dětmi, jenže v minulosti byla připomínkou, že i lidské tělo má své limity. Úpaly, vyčerpání nebo náhlé kolapsy při těžké práci takto dávaly Polednici konkrétní tvář, která budila respekt. Někdy se můžeme setkat s výrazem Klekánice. Tato bytost se měla objevovat večer během takzvaného klekání a odnášela ty, kteří se s modlitbou opozdili.
Pro mě jako dítě z města bylo výjimečným zážitkem třeba kostelní zvonění k večerní modlitbě, jiným slovem ke klekání, nutno ovšem poznamenat, že výraz “klekání” se užívá jak pro ono večerní zvonění, tak pro onu večerní modlitbu. Zdejší “privilegovaní” bosí chlapci tahali za provaz od zvonu a už to samo lze označit za neobyčejný výkon. Zvony totiž nesměly “zadrhávat” a musely naopak od prvního až do posledního úderu znít stejnoměrně a plynule. To znamená, že bylo nutno na začátku zatahat zvláště silně, zatímco na konci se člověk musil dát provazem od zvonu vytáhnout vysoko vzhůru jakoby vlastním výskokem proto, aby srdce zvonu pokud možno už nenarazilo do jeho věnce. To všechno bylo opravdu vrcholně vzrušující. Poté, co jsem několik dnů jen toužebně přihlížel, soucit se mnou vedl k tomu, že jsem směl večer být vždycky jedním z nich, byl jsem takříkajíc integrován do řad “domorodců”. Byl jsem na to docela hrdý. Poslední den prázdnin byl ovšem o to smutnější, když jsem na rozchodnou směl zvonil naposledy. Při loučení mi řekl předzvoník nejkrásnější šumavskou “spisovnou” němčinou: “… und wenntu wieder kommst, dann kannstu wieder loiten!… “ ( “… až zas přijedeš, můžeš zas zvonit!” ) Böhmerwäldler Jahrbuch, Alfred Madl.
Zdroj: FENYKOVÁ Šárka – Co je to klekání?. Rádio Junior, Vilém Mrštík: Pohádka máje
Připravuje: Miroslav KŮS ANDRES
Foto: archiv autora