STARÁ ŠUMAVA: Svátek svaté Barbory je předzvěstí blížícího se Štědrého dne
Život lidí v minulosti měl pevněji daný řád než dnes. Tento řád byl daný zčásti přírodními podmínkami, které měly vliv na způsob obživy, a z část náboženstvím. Období půstu střídala období hodování, období tvrdé práce střídaly oslavy.
My tři Barborky jsme,
z daleké země jdeme
a dárky Vám neseme.
Neseme, neseme, velice to krásné,
a kdo se s námi modlit bude to mu je dáme,
a kdo nebude, tomu nalupáme.
Advent provází tajemné postavy Barborek, Mikuláše, Ambrožů, Lucií. Doba adventu s sebou nepřinášela pouze chvíle rozjímání, ale v lidovém prostředí i řadu obchůzek zvláštních a tajemných bytostí, spojených s nadílkou těm nejmenším či naopak s jejich potrestáním. Dlouhé prosincové noci měly pro lidi vždycky magický nádech. Proto to bývala doba nadpřirozených bytostí a jevů. I to je důvod, proč se právě v tomto období ustálilo tolik tradic, pověr a zvyků.
Svátek svaté Barbory je předzvěstí blížícího se Štědrého dne. Na den sv. Barbory vesnicemi se vycházelo po rorátech. Podle lidového vyprávění je na zem spouštěl z nebe svatý Petr po zlatém provaze nebo po žebříku. Slaví se pouhé dva dny před svatým Mikulášem a proto se mnohde stalo, že se tyto dva svátky slily a zvítězil známější Mikuláš. V obou případech se používaly masky a obě postavy rozdávaly dětem dárky.
V 19. století chodívaly na Šumavě po domech Barborky – ženy a dívky zabalené do bílých prostěradel či šatů se závojem či rouškou přes obličej, aby vzbuzovaly hrůzu (bílá je symbol čistoty a nevinnosti Barbory). Dříve se někde objevovaly i s dlouhými rozpuštěnými vlasy a věnečkem na nich. Jinde měly ženy jen pomoučený obličej a dopředu přehozené dlouhé vlasy. Většinou chodívaly trojicích, z nichž jedna nesla v ruce košík s jablky, ořechy a cukrovím na obdarovávání malých dětí, druhá metlu na zlobivé děti. Před domem zazvonily na zvonek nebo zaklepaly na okno a tiše vstoupily. Zazpívaly píseň o svaté Barboře, podělily děti a šly dál.
Řezání větviček třešní – jde o kouzlo, jenž má přilákat slunce, aby našlo zase cestu k návratu. Jde o slunovratový obyčej. Taková barborka je v den zimního slunovratu, ať už vykvete či ne, ozdobena bílou mašlí a je nesena obřadně se vší úctou celým domem, chlévy, aby požehnala všemu živému a přivábila svým půvabem Slunce. Nakonec se vrací na stůl, na kterém proběhne slunovratová večerní hostina.
V pozdějších dobách se význam tohoto zvyku posunul a přijal křesťanské prvky. Dostal jméno Barborka po křesťanské světici ze 3. století, jenž jako panna uvěřila křesťanské zvěsti a její otec ji za to sťal mečem. V tomto příběhu nalezneme analogii s tradicí mnohem starší, jenž v panenských rozkvetlých větvičkách třešní uprostřed největší temnoty a chladu nachází naději na příchod slunce. Stejně tak, jako křesťané tuto naději vkládají v narození Spasitele na Štědrý den.
Podle lidové tradice se 4. prosince s prvním slunečním paprskem uřízla větvička z třešně staré nejméně deset let a odnesla se do domu, kde žila neprovdaná dívka. Pokud větvička o Štědrém dnu rozkvetla, znamenalo to, že si dívka v nadcházejícím roce najde ženicha. Pokud rozkvetla dříve, každý den znamenal zkrácení lhůty svatby o jeden měsíc.
Rozkvetlé barborky také připomínají zimní slunovrat. Ten postupně ukončí zimu, po které přijde jaro plné kvetoucích stromů. Šumavské tradice, opírající se o věci podstatné, tradice chápané tu dokonce jako cosi aktuálně očistného. Mohli snad i jen tušit, co se se Šumavou a hlavně s jejími “šumavskými lidičkami” právě po roce 1945 nadlouho, ba vlastně natrvalo stane? Tradice adventních svátků nám poskytuje pohledy v zašlý, dávný svět a odhaluje závoj, který je tak hustě zatažen kolem minulosti…
Připravuje: Miroslav KŮS ANDRES
Foto: archiv autora