STARÁ ŠUMAVA A POŠUMAVÍ: O školní brašně
Má školní brašničko s penálem dřevěným,
s tebou jsem chodíval zeleným osením.
V tobě jsem nosíval většino jedničky
k radosti tatíčka, k radosti matičky.
Učitel Voříšek dávno již pod drnem
choulí se v hrobečku v kabátku chatrném.
Má školní brašničko s penálem dřevěným,
jak se ti, Voříšku, jak se ti odměním?
Vše, cos mě naučil, předám teď národu,
semínka z brašničky vydají úrodu.
Když se dnes řekne příprava prvňáka do školy, člověk si představí aktovku, penál, sešity, pastelky, přezůvky a seznam, který se během srpna podezřele prodlužuje. Před více než stoletím vypadala stejná cesta do školy úplně jinak.
Potřeba školních aktovek přišla až v momentě, kdy studenti začali nosit na výuku větší množství pomůcek. Dlouho tak studenti žádné aktovky nenosili a později začali používat drátěný nosič, který jim bohatě stačil na pár knih. Změna nastala až na přelomu 19. a 20. století, kdy začaly děti nosit na školní pomůcky a sešity jednoduché brašny z pevného kartonu, nebo kůže. Záleželo, z jakých poměrů školák pocházel a jestli chodil do školy na vesnici, nebo ve městě.
Pryč je doba, kdy školáci chodili na vyučování s koženou brašnou, většinou stejné barvy. S povinnou školní docházkou vyvstala potřeba pravidelně přemisťovat učební prostředky z domu do školy a zpět. Zpočátku byla hlavní školákovou výbavou břidlicová tabulka s kamínkem na psaní. Sešity v dnešním slova smyslu vznikly až se zavedením levnější strojní výroby papíru v polovině 19. století. Domácí úkoly se tehdy zadávaly v daleko menší míře, proto sešity většinou zůstávaly ve škole. Psací potřeby byly umisťovány do menších, pevných dřevěných penálů.
Školní řád z roku 1870 stanovil, že knihy a sešity pořizují dětem rodiče nebo zástupci žáků. Ještě na konci 19. století nebylo učebnic mnoho a na jejich přenášení stačilo svázat je řemínky nebo umístit do drátěného držáku. Na vesnici bylo dlouho rozšířené používání kožených nebo textilních brašen, levnějších tašek pletených ze slámy či jiných dostupných materiálů. Chlapci měli brašny přes rameno, dívky nosily tašky v ruce.
Se zvyšujícím se počtem školních potřeb byly z praktických a zdravotních důvodů k větší kožené brašničce přichyceny řemínky k nošení na zádech. Tento zlepšovák byl patrně inspirován tornami vojáků a k současným tvarovaným popruhům měl daleko. V roce 1880 byla v denním tisku inzerována „moderní vídeňská školní brašna s řemenem pro hochy na záda, pro dívky do ruky“. Brašna neměla žádné dělení na přihrádky ani postranní kapsy. Místo toho děti často nosily ještě malé, většinou kožené kabelky přes rameno. Podle fotografií z počátku 20. století začala také děvčata nosit brašnu na záda.
Ve 20. a 30. letech 20. století převládla móda aktovek, tašek do ruky. Název i tvar byly odvozeny od menší tašky na spisy (akta), kterou předtím nosili pouze advokáti, případně úředníci. Původně neměla držadlo a nosila se v podpaží nebo přeložena v kapse svrchníku. Po vzniku Československé republiky se zvýšil počet úředníků a každý nosil aktovku s držadlem v ruce. Aktovky do ruky začali nosit také školáci, zejména děvčata, ale najdeme je i u chlapců.
Ve 30. letech 20. století se objevují doporučení, aby módní tašku do ruky vystřídala opět praktičtější brašna na záda, která „dětské tělo pěkně napřímí a při tom zůstávají ručky volné.“ U menších dětí se skutečně ke slovu znovu dostala brašna na záda, ovšem s držadlem ve vrchní části, takže se dala nosit i v ruce. Používal se pro ni i přenesený název aktovka. Starší studenti, ať nosili sebevíc učebnic a sešitů, aktovku do ruky opustit nechtěli. Později ji vyměnili za tašky přes rameno.
Zdroj: Helena Kovářová, Jára Cimrman – Školní brašnička ze hry Smoljak, Svěrák – Dobytí severního
Připravuje: Miroslav KŮS ANDRES
Foto: archiv autora