STARÁ ŠUMAVA A POŠUMAVÍ: O žákovské knížce

Při vyslovení sousloví žákovská knížka si většina z nás jistě něco představí. Možná takovou, kterou jsme sami měli, nebo takovou, kterou podepisujeme dětem jako rodiče, do které zapisujeme známky a jiná sdělení jako učitelé, nebo kterou se nám chlubí vnoučata při získání pěkných známek.

Děti se s žákovskou knížkou setkají většinou první školní den, kdy ji mají připravenou na lavici spolu s dalšími pomůckami. Velice záleží na tom, aby jim někdo vysvětlil, o jaký dokument se jedná a že je bude provázet celým školním životem.

Jakou podobu měla první klasifikační stupnice, která platila jak pro vysvědčení, tak pro školní zprávy? Nahlédneme-li do klasifikační stupnice, kterou předepisovalo „Politické zřízení školské“ z roku 1805, zjistíme, že se posuzovala: návštěva školy: (velmi pilná, pilná, řídká) mravy: (velmi dobré, dobré, prostřední, školnímu řádu nepřiměřené) prospěch v jednotlivých předmětech: (velmi dobrý, dobrý, prostřední, slabý). Žák, která měl na školní zprávě nebo na vysvědčení většinu známek velmi dobrých a žádnou prostřední prospěl s vyznamenáním; ten kdo měl více než ze tří předmětů prostřední, byl nucen opakovat. Rovněž v průběhu školního roku byli žáci klasifikováni; na obecné škole obdrželi od roku 1870 na konci každého čtvrtletí, tedy 4x ročně, školní zprávu. Známky prospěchu na ní byly psány číslicí a rodiče svým podpisem potvrzovali, že ji četli. Na konci školního roku si ji pak žáci ponechávali.

Ve druhé polovině 19. století dochází ke změnám v klasifikaci : samostatně je klasifikována píle žáků a ruší se čtvrtý stupeň v klasifikaci mravů. Také klasifikační stupnice doznala řady změn. Prozatímní školní řád z roku 1884 předepisoval následující hodnocení žáků obecných a měšťanských škol: mravy (choval se velmi mravně, mravně, nedosti mravně, nehodně) pilnost (učil se velmi pilně, pilně, nejednostejně, málo) prospěch: (prospěl velmi dobře, dobře, dostatečně, sotva dostatečně, nedostatečně).

V letech nacistické okupace českých zemí, v době Protektorátu Čechy a Morava, byla zavedená šestistupňová klasifikace prospěchu. Žáci se ale načas setkali se sedmistupňovou klasifikací. Ta byla předepsána pro gymnázia mezi léty 1866 až 1886. Po skončení druhé světové války se naše školství vrátilo k tradiční pětistupňové klasifikaci, která vydržela dodnes.

„Jako průkaz zdatností pak, ale i případných nedostatků, dostane každý žák žákovskou knížku, v jejíchž zápisech bude se odrážet celý klad i zápor žáka, jeho prospěch, chování, zvláštní zásluhy, práce mimo školu, aby kdykoli, a rodiče na prvním místě, mohli si učinit obraz žáka, v čem vyniká, v čem snad potřebuje pomoci neb přímo i nápravy,“ uvádí Věstník Ministerstva školství, věd a umění, Praha, 1951.

Žákovské knížky byly do škol v bývalém Československu zavedeny v roce 1951 a používají se dodnes. Dnešní žákovská knížka mívá např. tyto sekce: základní údaje, omluvný list, informace o prospěchu, jiná sdělení, slovní hodnocení, vlastní hodnocení žáka, čtvrtletní hodnocení, třídní schůzky, konzultační hodiny, apod.
Na obálce je uveden název a školní rok a je zde prostor pro jméno žáka. Na první straně je citát tehdejšího prezidenta Klementa Gottwalda „Republika potřebuje lidi, kteří něco umějí. Být dobrým vlastencem, dobrým republikánem, to znamená být dobrým pracovníkem, tedy i dobrým žákem.“

Obálka a citát prezidenta se oproti první verzi nezměnil, ale přibyl dopis žáka rodičům: „Drazí rodiče, tato knížka Vám poví o mé práci ve škole. Poví Vám, jak plním přání pana presidenta republiky Klementa Gottwalda, abych byl dobrým žákem a vlastencem. Mé úspěchy jsou v ní zapsány proto, abyste se z nich se mnou radovali; nedostatky a chyby proto, abyste mi pomohli se jich zbavit. Slibuji Vám, že se vynasnažím, aby dobrých záznamů bylo co nejvíce, a že budu plnit školní řád. Knížka bude zrcadlem mé školní práce, úspěchů i neúspěchů. Dívejte se do ní často a jednou týdně potvrďte, že jste si ji prohlédli.“

A následuje podpis žáka. Je otázkou, jak by dnes byl takovýto předtištěný dopis vnímán. Na další straně jsou identifikační údaje o škole – obec, okres, kraj, typ školy a třída. Dále jsou osobní údaje žáka – jméno a příjmení, místo narození, datum narození, bydliště a příslušnost k Pionýru. Součástí žákovské knížky je opět i školní řád a závazky. Nově je na konci žákovské knížky připojen List úspor. Prostřednictvím něj se měly děti naučit spořit. Podle toho, kolik se jim podařilo za týden naspořit, tolik přinesly do školy, zapsaly to do listu úspor, třídní pokladník to podepsal a vybrané peníze dal do úschovy třídnímu učiteli. Ten je pak na konci školního roku žákům předal nazpátek. Na posledním listu v žákovské knížce je Sběr. Tam žáci vyplňovali, kolik čeho se jim podařilo sebrat, například papír, železo, textil, barevné kovy, guma, láhve, korek, pecky, trnky a byliny.

Obecně lze tedy říct, že se žákovská knížka od svého prvního vydání moc nezměnila, proběhly pouze dílčí změny. Starší verze obsahovala části, které byly poplatné režimu, jako Pionýrské zásady, citát prezidenta Klementa Gottwalda, list úspor apod. Hlavní části, jako jsou údaje o žákovi a škole, průběžné hodnocení, čtvrtletní hodnocení a prostor pro jiná sdělení, vždy byly součástí žákovské knížky, lišily se jen rozložením a formátem. V nové verzi je navíc oddělený prostor pro slovní hodnocení a také kontakt na Linku bezpečí.
Zavedení žákovských knížek v 50. letech 20. století bylo tedy nadčasovým návrhem, který přetrval dodnes, téměř nezměněn. Dnes jsou různé typy komunikace mezi školou, žáky a jejich zákonnými zástupci, vznikají i alternativní žákovské knížky.

Zdroj: VIKTOROVÁ, Ida a Irena SMETÁČKOVÁ. Žákovské knížky, neviditelná samozřejmost. Praha: Univerzita Karlova v Praze, Pedagogická fakulta, 2014, BERAN, Vít a Jitka VINKLEROVÁ. Žákovské knížky, týdenní plány, portfolia. Učitelské listy. 2007/2008, roč. 15 Školní a vyučovací řád pro školy obecné a měšťanské i pro školy (třídy) pomocné. In: Věstník ministerstva školství a národní osvěty,

Připravuje: Miroslav KŮS ANDRES

Foto: archiv autora