STARÁ ŠUMAVA A POŠUMAVÍ: Zářijové rozjímání
Září
Můj bratr dooral a vypřáh’ koně.
A jak se stmívá,
věrnému druhu hlavu do hřívy
položil tiše, pohladil mu šíji
a zaposlouchal se, co mluví kraj.
Zní zvony z dálky tichým svatvečerem;
modlitba vesnic stoupá chladným šerem.
Duch země zpívá: úzkost, víra, bolest
v jediný chorál slily se a letí
k věčnému nebi.
Svatý Václave,
nedej zahynouti
nám ni budoucím. (Karel Toman: Měsíce )
Září, na léto jde stáří: alespoň to říká o devátém měsíci v roce jedna z tradičních pranostik. Prázdniny končí, začíná škola a podzim už klepe na dveře.
Září je měsíc hojnosti, měsíc druhé sklizně. Při první sklizni se koncem července sklízelo obilí, při té druhé přichází na řadu ovoce, víno, a také textilní plodiny jako je len a konopí. Pro naše předky to znamenalo konec celoročního úsilí, které chtěli náležitě oslavit. V oblastech s velkými ovocnými sady se konala slavnost dočesná, s vinicemi vinobraní a po sklizni konopí se pořádala bujará matriarchální konopická.
Ještě začátkem minulého století byly na našem území konopí a len hojně pěstovány. Potom je však nahradily výnosnější plodiny – ať už pěstované u nás nebo z dovozu. Do té doby však venkovskému lidu musela lokální produkce stačit. Len i konopí se zpracovávaly ve stodolách umístěných z bezpečnostních důvodů na okraji vesnice, tzv. pazdernách. Ty byly pro svůj obsah vysoce hořlavé a neopatrná manipulace se sušící pecí mohla skončit celoobecní katastrofou.
Hledělo se, aby byl len posekán do oslav svátku narození Panny Marie (8. 9.). Trhačky musely len vytrhávat pečlivě, jinak byly strašeny, že po nich budou paběrkovat divé ženy. Po sklizni posledního lněného snopu se obvykle konala veselka. Sběračky lnu uvily ze snopu lněný věnec, ozdobili jej a nesly hospodáři, kterému patřila lněná pole. Ten jim za něj dal výslužku nebo uspořádal slavnost. V některých oblastech bylo zvykem věnec zahrabat na pole jako úplatek Panně Marii, dříve Matce Zemi.
Září – překrásný měsíc, kdy jak sám název napovídá, vše doslova září. Vším jakoby navíc pronikal dech čistoty. Kontury na horizontu jsou jasně zřetelné. Začátek měsíce je často spojován s úklidem v přírodě, vítr prosmíčí každý kout, déšť vše omyje … a najednou tu vše stojí krásné, důstojné a očištěné. Člověku se tak nějak lépe dýchá, lépe cítí …. Také jste si toho všimli?
Dříve toto období lidi naplňovalo velkou úctou a bylo předznamenáním období zkracujících se dnů, delších večerů a toho zvláštního času, které s sebou přináší otázky spojené se smyslem života a smrti. Září je měsícem jelení říje, králové našich lesů, doposud ukryti v houštinách, vycházejí na volná prostranství, předvádějí svoji sílu a ušlechtilost a veškerou energii věnují zachování vlastního rodu.
Září je devátý měsíc gregoriánského kalendáře a má 30 dní. Kolem 23. září začíná na severní polokouli podzim. Původ slova září nemá se zářením nic společného. Staročeské označení tohoto měsíce je zářuj, což znamená „za říje“.
A co nám o začátku září píše Josef Váchal v knize Šumava umírající a romantická: „Koncem srpna a po celé září bývá Šumava nejkrásnější. Ztratí se z ní většina parasitů lidských, prázdnináři a dovolenci; den po dni rozhošťuje se po ní více klidu. První bílé jíní, které lehne na traviny luk, a první mlha, odváživší se ukázati se ve slunci, po řadě několika po sobě následujících krásných dní, je blížícího se podzimku předzvěstí. Večery, již zkrácené, jsou dosud plny sluneční záře; přibývá pestrosti lesům prostoupeným listnatými stromy, kterým nutno přibrati za stafáž ranní páry z rašelinišť a slatí. Dlouho do poledne zastřena jsou údolí mlhami, však výšiny tím jasněji svítí od rána časného jak pochodně. Slunce ještě chvílemi opíjí se vlastním vedrem, nahrazujíc tak úbytek teploty pohlcený častějšími ranními mrazy; však tvář svou když schová, tím žalostněji kraj předtuchu nastávající zimy vyvolává. Přibývá barvitosti zemi.“
Připravuje: Miroslav KŮS ANDRES
Foto: archviv autora