MECHOVÁ BABKA: Lidovou pověst ze staré Šumavy pro naše čtenářky a čtenáře převyprávěl Jan Ziny Vávra
V hlubokém pralese na Boubíně se o zdraví a život všech malých nebohých a opuštěných tvorečků stará mechová babka. Je hodně málo lidí, kteří ji spatřili, ještě méně je těch se kterými mluvila.
Josefka byla slušné a pracovité děvče. Vyrůstala na statku u strýce sedláka, kde byla ve službě. Tatínek odešel před časem za prací na druhou stranu hranice a maminka zemřela v zimě na zápal plic. Když zůstali s bratříčkem sami, vzal si je jejich strýc k sobě na statek. Josefce bvylo čtrnáct let a bratříčkovi Jiřímu osm. Sedlák se tím ujmul i správy jejich dědictví a to chalupy, krávy, nějaké havěti a malého políčka s loučkou za řekou. Josefka a Jiří bydleli na statku v malé komůrce nad stájí a každý večer spolu snili svůj sen, jak se vrátí tatínek a přinese něco peněz a že se pak vrátí do rodné chaloupky. Sedlák jim za službu nedával peníze žádné. Tvrdil, že to co odpracují, stačí jen na jídlo, ošacení a údržbu a správu jejich chaloupky. Josefka každý večer při modlení otvírala jedinou památku po mamince, modlitební knížku zabalenou ve vyšívaném šátku, ve které byl založený zlatý dukát. Po modlitbě před usnutím vyprávěla bratříčkovi, jak to bude krásné, až budou zase ve své chaloupce.
Jednou poslala selka Josefku do lesa na jahody. Byl červenec a slunce tak krásně pálilo, Modrá obloha nad Boubínem slibovala parný den, kdy se ani lísteček nepohne. Vzduch se tetelil nad usychajícími travinami. Josefka zvesela nakračovala bosýma nohama po úvozní cestě, když se jí zmocni náhlý pocit, že něco přehlédla. Že někoho minula. Otočila se a spatřila za sebou malou stařenku ohnutou až k zemi opřenou o silnou zakroucenou hůl. Stařenka mířila do lesa, stejně jako Josefka, ale její stáří jí nedávalo mladickému elánu a rychlosti, Josefce se zdálo, že se sotva pohne na roztřesených nohou. Podkasané roztrhané šaty si přidržovala volnou rukou. Její po pás dlouhé vlasy, do kterých byly zacuchány suché větvičky a listí, jak se prodírala podrostem, jí spadali přes obličej, že byl stěží rozeznat. Na rukou měla šedou kůži, která vypadala jak mech.
Josefka se nejprve lekla, ale pak rychle slušně pozdravila.
„Pozdrav Pánbů, babičko.“
„I dejž to, dejž to,“ odpověděla babka unaveným skřehotavým hlasem. Zastavila se, odhrnula vlasy z obličeje a usmála se na Josefku. Tu přepadla zvláštní zvědavost. Nikdy stařenku neviděla, ani o ní neslyšela, takže nemohla být zdejší.
„Kam jdete, babičko? Mohu vám pomoci? Nemáte hlad? Mám tu sice jen pár lesních jahod, ale i ty osvěží a zasytí.“
Stařena přikývla a usedla na mez. Josefka jí nasypala do hrsti jahody. Babka poděkovala.
„Děkuji ti, Josefko. Jsi hodné děvče.“
„Jéé, vy mně znáte? A odkud pak, babičko?“
„Nu. Já znám mnoho věcí. Raději mi ale pověz, jak je u sedláka a co bratříček, jak jemu se daří?“
Josefka začala vyprávět. Pocítila zvláštní náklonnost k té divné stařeně a tak jí řekla i o svém snu, který s bratříkem chová. Babka ujídala jahody a pozorně poslouchala: Když Josefka skončila, požádala jí o nečekanou službu.
„Nechtěla bys mi učesat vlasy, děvče? Já už mám prsty staré a neohrabané.“
„Vždyť ani nemám hřeben, Babičko.“
„Nu. To nevadí. Já tady jeden mám.“
Mechová babka podala Josefce suchou smrkovou větvičku.
„Babičko, ale to je …?“
„Jen se neostouzej a pusť se do toho.“ Zamrkala babka na Josefku s tajemným úsměvem.
Josefka nechtěla zklamat tu divnou stařenu, ze které šel i tak trochu strach a začal plnit její ještě podivnější přání. Jakmile se odhodlala a větvičkou zajela do zcuchaných bílých vlasů, proměnil se ten suchý kus dřeva v ten nejkrásnější hřeben z perleti zdobený stříbrem.
Josefku za chvíli mrzli prsty, protože babka měla studené tělo jako led a zima z ní přímo čišela. Práci stěží dokončila, jaká jí byla zima i přesto, že sluníčko svítilo.
„Hotovo, babičko.“ Děvče bylo unavené, jak kdyby nečesalo jednu střenku, ale celou vesnici. Ruce i nohy se jí třásly a víčka poklesávala.
Stařena vstala a usmála se na Josefku, ale tak nějak jinak, jako by celá omládla. Už to nebyla stařena, ale vysoká štíhlá žena. Ta tam byla její předchozí únava. To tam bylo její nemohoucí stáří.
„Jsi hodné děvče. Nezůstanu nic dlužna. Tady máš odměnu za svou namáhavou práci. Nastav sukni.“ Poděkovala Josefce jasným hlasem. Pak jí nasypala do sukně hrst suchého listí a po té zmizela. Prostě zmizela, jako když se rozplyne pára nad hrncem. Josefka zůstala v lese sama v jedné ruce ten nádherný hřeben a ve druhé podkasanou sukni plnou suchého listí. Protože byla hodně unavena a byla jí zima, sedla si ke stromu, schoulila se do klubíčka a usnula. Když se probudila, už byl skoro večer. Ani nevěděla, jestli se jí to všechno nezdálo, nebýt toho hřebenu a hrsti dukátů rozkutálených kolem, co jí vypadly ze sukně, když prudce vstala.
Hrozně se lekla, že už je tolik hodin. Dlouho nepřemýšlela, řekla si, že kdo se moc ptá, moc se dozví, rychle posbírala dukáty, zvedla džbánek se zbytkem jahod a utíkala na statek, kde ji čekalo láteření selky, a možná i bití.
„Kde jsi se courala, ty nevděčnice, kdo za tebe bude pracovat? Na sluníčku si odpočívá a lenoší. Co s takovou? Nebudu tě krmit zadarmo, o oběd jsi už přišla a půjdeš spát i bez večeře!“ Selka hrozně křičela. Josefka cítila vinu, ale dnes se jí nekouleli po tvářích slzy. Dukáty v šatech hřáli a dávali jí pocit jistoty.
Jan Ziny VÁVRA