Z ARCHIVŮ A KRONIK: O pojízdném zmrzlináři
Výraz zmrzlina s výkladem „něco zmrzlého, zvláště jídlo ledem ztužené, zmrzlé…“ znal již Jungmannův slovník vydaný roku 1839, který jako příklad uvedl „zmrzlina pomorančová“.[56] Předpisy na domácí výrobu zmrzliny čokoládové, jahodové, vanilkové, citronové, višňové a punčové zveřejnila Magdalena Dobromila Rettigová ve své kuchařce vydané roku 1826.
Zmrzlina, chladivé potěšení, které se rozplývá na jazyku a navrací dobrou náladu. Už po staletí je symbolem léta, radosti a jisté odměny.
O takovém pouličním prodeji zmrzliny se zmiňoval i dobový tisk, dne 27. června 1930 vyšla například tato zpráva:
… Není však třeba honositi se pověstí starého pamětníka, abychom si uvědomili, že dříve bývala zmrzlina u nás v Praze vzácností, aspoň ona rozvážená v bílém vozíku. Začal s tímto pouličním prodejem italský starší muž, který dávno již je asi na pravdě boží, ale dosud utkvěl jistě v myslích mnohých Pražanů, pamatujících jeho širák, korpulentní menší postavu, bílý vous, lámanou češtinu, ale velmi dobrou zmrzlinu. Objevoval se v pražských ulicích jen když skutečně byla již velká parna a zvonkem upozorňoval na svůj příjezd…
Také Pražané se brzy naučili, že zmrzlina se řekne italsky gelattó, šlehačka pana montata, velká porce grande porcióne a malá picola. Zmrzlina se ze začátku podávala do bílého papírového kornoutu nebo na tácku z tuhého kartonu, pokud si ovšem zákazník nepřinesl na větší množství talířek nebo hrníček. K dostání byla většinou jen citrónová a malinová, kdežto jahodovou, vanilkovou, oříškovou, ananasovou nabízely zpravidla velké cukrárny. Skutečný vozík na kolech existuje od druhé poloviny dvacátého století. Jednalo se o vozíky připevněné k jízdním kolům, aby se s nimi snadněji manipulovalo. Jejich používání se brzy rozšířilo po celém světě a vždy představovaly jeden z mnoha symbolů…vyrobeno v Itálii“. Pro mnohé je původ italský a jeho vývoz do zahraničí je také způsoben italskou emigrací mezi 19. a 20. stoletím.
Výrobu zmrzliny pravděpodobně umožnil vynález muže jménem Blasius Villafranca z Říma. V roce 1550 přišel na to, že je možné dosáhnout bodu mrazu, když se ke sněhu přidá ledek nebo sůl. Díky tomu se mu povedlo vyrobit zmraženou krémovou směs. První ruční výrobník zmrzliny byl vynalezen v roce 1846. V roce 1851 si jistý Jacob Fussell, dodavatel mléka z Baltimoru. povšiml, že v určitých ročních obdobích smetana nejde příliš na odbyt. Využil toho a začal z ní vyrábět zmrzlinu. Tu pak dodával i ostatním mlékařům. Stal se vlastně zakladatelem první továrny na zmrzlinu.V Londýně byla taková továrna založena v roce1870 díky množství italských přistěhovalců kteří sem v té době přišli. Brzy se stali známými prodavači zmrzliny, kterýrn se říkalo hokey-pokey men, protože volávali italsky Ecco un pocco, což znamená “Tady je kousek”. Zmrzlinový kornout vynalezl italský přistěhovalec v Americe jménem Italo Marcioni a v roce 1903 si ho patentuje.
Ve Velké Británii se stala zmrzlina opravdu populární v roce 1922, když Thomas Wall, výrobce párků v Actonu, začal mít starosti, jak zaměstnat své dělníky v letních měsících, kdy se párků prodávalo daleko méně. Rozhodl se pro výrobu balené zmrzliny a prodával ji lacino. Měl jednoznačný úspěch, přestože obchody nechtěly zpočátku jeho výrobek odebírat. Wall začal své zboží prodávat na ulici z tříkolových vozíků s nápisem Stop me and buy one – “Zastav mě a kup si jednu”. V té době se také objevuje mražený krém mezi dvěma oplatkami (“Sibirka”) a v 30. letech “zmrzliny na klacku”. Ve 40. letech se zmrzlinový průmysl “usadil” a výroba zůstala bez podstatných změn až do 70. let.
V roce 1921 se vrátili do ulic opět italští zmrzlináři a se svými vozíčky stáli v Praze téměř na každé křižovatce a nároží. Běžná porce zmrzliny do oplatkového kornoutu stála korunu. Za dvě nebo tři koruny bylo možné obdržet porci skoro tak velkou jak před první světovou válkou. Zmrzlina u cukrářů byla ale ještě v roce 1921 vázána na společnou koupi se zákuskem a byla drahá. V roce 1930 v Praze neexistovala ulice, kde by se neprodávala zmrzlina a mražená káva či se neobjevil pojízdný vozík s bíle oděným prodavačem, u kterého stačilo objednat: „Jednu oříškovou a jahodovou se šlehačkou!” Ve stejném roce začali po Praze jezdit ve svých sidecar motorizovaní prodavači zmrzliny.
V roce 1931 žádal Svaz společenstev cukrům o vydání nařízení, které by na základě § 41. zákona proti nekalé soutěži upřesnilo pojem zmrzlina a zabránilo tak vydávání méně hodnotné vodové zmrzliny za zmrzlinu z mléka nebo smetany. Pražská obchodní komora návrhu svazu sice nevyhověla, ale hodlala nápravy docílit aplikací § 11. zákona o potravinách, který pravil, že se stává vinným přestupkem ten, kdo nabízí nebo prodává potraviny za účelem klamání a nesprávně je označuje. Porušení se trestalo pokutou nebo vězením v rozmezí od 1 týdne do 3 měsíců. Komora doporučila zákrok u ministerstva zdravotnictví, které by vydalo zemským úřadům normativní výnos. Výrobu a prodej zmrzliny v Praze drželi v rukou převážně italští výrobci. Akciová společnost pro průmysl mléčný se sice zabývala přípravami na výrobu a prodej zmrzliny, ale po nezdařených pokusech v roce 1934 konstatovala, že by na trhu neuspěla, jelikož výrobny vedené vesměs Italy prodávaly zmrzlinu za lidové ceny, s nimiž by smetanová zmrzlina pražských mlékáren nemohla v žádném případě soutěžit a od zamýšleného projektu vlastní výroby upustila.
Po vyhlášení Protektorátu Čechy a Morava netrvalo dlouho a regulace jednotlivých zemědělských odvětví se odrazila na zmenšeném potravinovém sortimentu. Ještě před koncem roku 1939 byl vyhlášen zákaz prodeje smetany a v roce 1940 následoval zákaz výroby zmrzliny z plnotučného mléka a zákaz přídělu plnotučného mléka pro živnostenské zpracovávání (tedy pro cukráře, restaurace, mléčné bary, kavárny, jídelny, atd.
Zdroj: Ottův slovník naučný: illustrovaná encyklopedie obecných vědomostí. V Praze: J. Otto, 1908. Světozor: světová kronika současná slovem i obrazem : časopis pro zábavu i poučení. Praha: J. Otto, 15.03.1928, Národní listy. Praha: Julius Grégr, 19.6.1931 Polední list. Praha: Tempo, 11.07.1938
Připravuje: Miroslav KŮS ANDRES
Foto: archiv autora