STARÁ ŠUMAVA A POŠUMAVÍ: Sluncem zářící pampeliška
Pampeliška je jediná květina, která představuje tři nebeská těla, slunce, měsíce a hvězd. Žlutá květina připomíná slunce, odkvetlá koule připomíná měsíc a rozptylující se semínka připomínají hvězdy. Květ pampelišky se otevírá, když vítá ráno a večer zavírá, když jde spát…
Pro většinu lidí představují pampelišky velmi obtížný plevel, který se nesnadno hubí a komplikuje život řadě zahrádkářů či milovníků monokulturních trávníků. Mnohem menší skupina lidí pak považuje pampelišky za významnou léčivku, která pomáhá především při zánětech močových cest či pozitivně účinkuje na trávící soustavu. Zcela pomineme oblíbený pampeliškový med, který je spíše než medem pouhým pampeliškovým sirupem a to ještě díky způsobu přípravy přijde o většinu léčivých látek.
Na venkově se pak pampelišky předkládaly králíkům jako velmi chutná potrava nebo si upletenými věnečky ze žlutých květů zdobila vesnická děvčata své hlavy. Pro botaniky však představují pampelišky naprosto úžasnou a vědecky doposud nedostatečně vyhodnocenou skupinu druhů a rozhodně se dá napsat, že není pampeliška jako pampeliška. Ve světě je známo přibližně 2500 druhů pampelišek, které se dělí do asi 50 sekcí neboli skupin.
Všechny knihy o léčivkách píší, že ženy používají nálev z kořene a nati pampelišky jako zkrášlující prostředek. Umývají si tvář, oči a věřte, že se jim tvář zjasní. Maria Treben (1907 až 1991) připomíná vynikající účinky pampelišky pro zlepšení diabetu. „Cukrovkáři by měli denně sníst asi deset stvolů po celý čas, kdy pampeliška kvete,“ říká ve své proslulé knize Zdraví z boží lékárny.
První písemné zmínky o pampelišce (Taraxacum officiale) pocházejí ze sedmého století v Číně. V Evropě je zaznamenáno užívání pampelišky ve středověku, kde byla ceněna jak pro své léčivé účinky, tak jako zdroj potravy. Byla součástí mnoha herbářů a lékařských průvodců s detailním popisem jejích vlastností a doporučení k léčebným účelům. Byla také často pěstována v klášterních zahradách. Používala se tradičně k podpoře trávení, k čištění krve a jako diuretikum. Také se používala k léčbě různých onemocnění, včetně jaterních problémů a ekzémů.
V 19. století bylo v Anglii módní sbírat divoké rostliny jako potraviny, včetně pampelišek. Do Severní Ameriky byla pampeliška zavlečena evropskými kolonisty a rychle se zde rozšířila. Původní obyvatelé Ameriky ji také začali využívat pro její léčivé vlastnosti, a to často na základě pozorování jejího používání evropskými osadníky. Během americké občanské války používali vojáci pampelišky jako zdroj vitamínů a k léčbě skorbutu, nemoci způsobené nedostatkem vitamínu C.
Podrobnější záznamy zanechal středověk: mniši vyráběli z pampelišek například víno, které pročišťuje játra, má diuretické účinky a působí jako antirevmatikum. Z pražených kořenů, které jsou bohaté na minerály, se po staletí připravovala káva coby nápoj posilující zubní sklovinu a stavbu kostí. Možná ho pili za války i vaši prarodiče.
Pampeliška doprovázela nejenom mnohé lidové zvyky a tradice, ale ovlivňovala i lidová znamení a pověry. Pampeliška vystupovala jako symbol přání, věrnosti a předtuchy. Na jaře vily dívky z pampelišek věnce a pouštěly je po vodě. Pokud věnec odplul daleko, dívka se měla provdat daleko od vesnice. Když se zachytil při břehu, dívka měla zůstat poblíž svého rodiště. Děti si z pampelišek vytvářely frkačky, splétaly prstýnky nebo čelenky. Také se foukalo do chmýří odkvetlé pampelišky. Kolik chmýří zůstalo po odfouknutí, tolik let měl člověk zůstat ještě naživu. Rovněž panny odfoukávaly chmýří. Počet, který se udržel na hlavičce květu, naznačoval počet jejich dětí.
Na pampelišku se obraceli i zamilovaní, aby vysláním chmýří do větru vzkázali protějšku, že na něho myslí. Odfoukla-li panna chmýří z pampelišky a alespoň jedno se udrželo na hlavičce, potvrzovalo, že na ni vyvolený myslí. Dodnes přetrvává přesvědčení, že sny o pampeliškách znamenají předzvěst náročného období, změn a překážek, které mohou mít nakonec příznivé výsledky.
Zdroj: PILÁT, Albert – Kapesní atlas rostlin. 7. vyd. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, n. p., 1963 KUBÁT K. et al. – Klíč ke květeně České republiky. Praha: Academia, 2002
Připravuje: Miroslav KŮS ANDRES
Foto: archiv autora